Čtyřicítka na krku. Věk, který tanečníci jen neradi
přiznávají. Ale čtyřicet let tanečního souboru je něco jiného. Zkusíme-li najit
jinou taneční skupinu, která by také mohla slavit toto kulaté výročí, bude to
opravdu detektivní práce, ale nakonec jistě najdeme třeba mezi folkloristy. Zúží-li
se výběr na skupiny moderního (nebo chcete-li scénického tance) vyvstane obava,
že tak vysokého věku se žádný z našich amatérských souborů zatím nedožil.
Ano VUS má pokračovatele, který se hlásí k jeho odkazu, ale už se nehlásí
k amatérské taneční scéně a navíc funguje jako vzdělávací instituce
(Taneční centrum Praha). Ani mezi profesionály to nebude nikterak slavné, a
když se člověk zamyslí, nemá jinou možnost, ne střelit od boku jméno Pražský
komorní balet. A ejhle! V roce 1975, tedy ve stejném roce kdy bylo
založeno Taneční studio Impuls, se původní Balet Praha přejmenoval na Pražský
komorní balet. Jenže, krize, které tento profesionální soubor překonal, měly
dostatečně velký vliv na jeho současnou podobu, která je hodně diskutabilní,
především proto, že se jedná o snahu na poli profesionálního tance, která je
z dotována z veřejného rozpočtu. Takže přestaňme hledat, je zcela
jasné, že Impuls je oním, zcela ojedinělým jevem v českém tanci a to, že
se jedná o amatérskou zájmovou činnost, jen přidává na obdivu a činí jej zcela výjimečným
a větším, než by se mohlo některým zdát.
Taneční studio Impuls
si na oslavu v předstihu uspořádalo skoro tradiční (dvě) celovečerní
představení 6. a 7. prosince 2014 jak jinak než v Divadle Komedie, kde představilo v programu šestnáct choreografií. Pod
názvem Trpaslíci na ramenou obra v
dramaturgii převažovala tvorba Tomáše
Poláka, kterou svými choreografiemi doplnila Michala Beranová (oba jsou současní vedoucí souboru). A samozřejmě
nemohly chybět díla Josefa Prouzy, zakladatele Tanečního studia Impuls, které
byly jako perličky vylovené z archivu nastudovány v pokud možno
původním obsazení.
Legenda ožila. To, co někteří už znají jen z fotografií
a vyprávění, konfrontovalo taneční současnost a opět jasně prokázalo, kdo se
řadí mezi mistry choreografického řemesla bez ohledu na to, zdali se jedná o
koníček či povolání. Ze života hmyzu vytvořil Josef Prouza v roce 1983 na tehdy zapovězenou
hudbu Pražského výběru. V Mladé
Boleslavi na 5. národní přehlídce
scénického tance tehdy získal ocenění s názvem „Za expresivní taneční výkon“. Nejen expresivita, ale i sebeironie a
nadsázka, oscilace mezi tancem a pohybovým divadlem a především určitá
filosofická nadčasovost celé této choreografické skladby přinesla velký ohlas i
nyní. Navíc tančili ti, kteří se právem podíleli na vzniku fenoménu ve
scénickém tanci 90. let zvaného Impuls Praha.
Druhé hodně „oživovací“ číslo dostalo název Vzpomínky
artritických sklerotiků. Koláž z choreografií Jozefa Prouzy, které
si prý ani pamětníci nepamatují, jen připomněla to, co bylo znát v duchu
celého programu. Kolébka Impulsu je z větve společenského tance, která
stejně jako například soubory čerpající z folkloru, přinesla do scénického
moderního tance nové tvůrčí i estetické podněty. Pozitiva jsou zcela jasná,
především silnější a stabilnější mužská taneční základna dovolující větší
možnost experimentování v párovém tanci. Z toho přirozeně vyplynula divácká
atraktivita v době, kdy si u nás předsudky i režimem poznamenaný moderní
tanec teprve hledal svůj prostor a podobu.
Další dvě choreografie zakladatele skupiny už byly mladšího
data vzniku (Free Fall – 1995, Přeháňky 1997) a s nimi na
podiu krystalizoval typický taneční styl Impulsu tak, jak jej známe
z přelomu tisíciletí, a který se svým parketovým zaměřením tak nějak dnešní
podobě scénického tance (ve smyslu oborového termínu) začíná vzdalovat stejně,
jako se rozevírají nůžky mezi nezávislým současným tancem a tancem, který
kraluje showbyznysu. A tak zatímco Josef Prouza stále dokáže hledat a
experimentovat, protože ví, co chce sdělit, v rukách jeho následníků může onen
„moderní“ taneční styl spadnout až na hranici kýče. Ne vždy kvůli využívání pohybového
slovníku konvenční moderny, ale i díky výtvarné stránce respektive kostýmům či
případným rekvizitám, které za efekt schovávají plytkost či nedomyšlenost
dramaturgické myšlenky tanečního díla. V případě prací Michaly Beranové je to ovšem spíše zbytečná konvence tzv.
okostýmování tam, kde nenarativní a velmi muzikální choreografie odhalují
výbornou taneční připravenost interpretů.
Například její a zřejmě nejpovedenější „novodobé“ číslo celého programu Wake me up na hudbu Aloe Blacc (uvedeno
v premiéře) by se klidně obešlo bez komplikovaného vizuálu. Výborná
rytmizace a rafinovanost struktury choreografie si ve strhujícím interpretačním
provedení zde jistě vystačí i sama a bez problémů dokáže oslovit diváky jak z
jeviště divadla, tak z podia velké haly či uprostřed plesového sálu.
Čtyřicítka bývá pro tanečníky začátek přehodnocování svého
dosavadního smyslu života. Pro soubor je to však možnost nastartovat novou éru,
která staví na konkrétní tradici, jenž může být morálním oporou i inspirací pro
další inovativnost v tvorbě. Tu si takto dobře technicky připravení členové
souboru zcela jistě zaslouží, minimálně jako kontrast k pódiovému
tancování. Nakonec jak bylo vidět na prknech Divadla Komedie: pokud nemizí
elán, nadšení nebo dobří choreografové, potenciál a kvalita se věkem neztrácí. Být trpaslíkem na ramenou obra má totiž
spoustu výhod, minimálně velký rozhled po okolí bez starosti o nejistotu zázemí.
psáno pro pam pam 1-15
Žádné komentáře:
Okomentovat