BLOG O TANCI

"Tanec je nejvyšší inteligence ve svobodném těle." Isadora Duncan (1877 - 1927), americká tanečnice

Může se to zdát zvláštní, ale poprvé v životě jsem se nedávno účastnila přednášky Niny Vangeli o kontextu současnosti tance. Měla jsem z toho opravdu zvláštní zážitek, protože jsem konečně na vlastní uši slyšela něco z toho, co velkou část mého tanečního okolí dlouhodobě názorově formuje. Občas mě sice dost překvapila některá tvrzení či tendenčnost propojování, ale když někdo mluví spatra....
Vnímala jsem atmosféru respektu z autority a nechtělo se mi skákat přednášející do řeči. Ani později při diskuzi vedené Martou Ljubkovou už nebyl prostor ani čas vracet se k vypíchnutým tématům a jejich argumentování rozdílného pohledu, které Nina Vangeli tasila trochu jako výzvu. Zvednu tedy tu hozenou rukavici teď a touto podobně neformální reakcí se ji pokusím přenést dál...

"Když úspěch do nohou tanečníků, je to v pořádku. Když to jde do jejich hlavy, jsou nahoře těžcí."Fred Astaire (1899-1987), americký tanečník

Pokora je jednou z vlastností dobrých umělcům, ať už to jsou interpreti nebo tvůrci.
V tanci je pokora spojená s jeho obsahem (tedy podstatou) i formou (technikou, stylem). Ať už se jedná o tanec který komunikuje s vesmírem či tanec oblažující matku Zemi, vždy je pokora přítomna přístupem tančícího, jako podmínka toho, aby se kanály komunikace vůbec otevřely.
Umění tance musí vznikat z pokory a pravdy, protože jinak nefunguje jako umění. Fikce v obsahu choreografického zpracování je možná pouze ve formě tanečního divadla či taneční show. Ovšem skutečné interpretační umění tance musí být pravdivé, což znamená, že tanečník musí umět tančit. Aby se to naučil, je jeho pokora nezbytná k překonání sebe sama.
Pokora není ani pocit viny ani strach, je to úcta k vyšším duchovně orientovaným hodnotám, respekt přirozenosti přírody i vkusnost fantazie. Pokora není ani touha nebo láska, je faktorem vnitřního vyvážení a nadhledu.

"Mistrovská technika. A pak na ni zapomeňte a buďte přirozená..."Anna Pavlovova (1881-1931) ruská tanečnice

Rovnováha je něco, co udržuje balanc. Schopnost pracovat s váhou, schopnost ovládnout své tělo v prostoru a čase. V tanci, stejně jako v životě je rovnováha důležitým faktorem pro dynamiku i zastavení pohybu.
Symbolem rovnováhy je pro taneční umění bezpochyby póza "arabesque", jenž je v dokonalosti klasické estetiky vyváženým propojení linií těla do tvaru T (symbol spravedlnosti a vyrovnání).
Je variantou pózy "attitude derriére", v jejíž podobě je už od nejstarších dob lidské civilizace zakořeněna vyšší symboliku komunikačního významu. "Attitude derriére" lze chápat jako vyjádření harmonie, míru a tedy i rovnováhy. V rotaci ji lze dokonce vnímat jako parabolu napojení.

Argumentovat lze její podobností s variantou jógové pozice Pán tance odkazující k propojení se starověkými systémy pohybové kultivace a tedy i tehdejšímu účelu tanečního umění, které bylo využíváno výhradně v rámci náboženských obřadů a rituálů.
V pozdější římské mythologii je poslem bohů zajišťujícím komunikaci Merkur. K jeho soše od Giambolognova se při konkrétním popisu pózy "attitude" odkazuje Carlo Blasis, nicméně Beauchamp-Feiulletova notace (1680) označuje slovem attitude všechny prováděné pózy a nejstarší zmínku tohoto výrazu pak nacházíme v Orchésographie (1588).
Póza "arabesque", byla sice poprvé konkrétně popsána skutečně až před začátkem éry romantismu 1820 Carlo Blasisem Traité élémentaire, Théorique, et pratique de l'art de la danse, ale je zřejmé, že existovala už předtím, ovšem spíše jako pohybový motiv k zahájení nebo při zakončení krokové sekvence. Odtud i její název odkazující k ornamentálnosti a smyslu pro detail, který je charakteristický pro exotičnost blízkého východu (oblast arábie), oblasti, v té době se těšící ze společenského zájmu.
Fascinaci asociací směřující k sexuálnímu významu lze považovat za velmi úsměvnou. Podobná tendenčnost tohoto rádoby intelektuálního tvrzení, by se dala srovnat s přesvědčením, že technika kontaktní improvizace rozvíjející se během postmoderních tanečních tendencí, je ve své skryté podstatě vyjádřením touhy po skupinovém sexu.

"Nejsem ten, kdo rozděluje tanec nebo umění do různých kategorií. Buď něco funguje, nebo ne." Twyla Tharp (1941), americká tanečnice a choreografka

Postmoderna ve své aktuální době neodvrhla tanec jako takový, spíš naopak. Otevřela jej všem, kterým mohl pomoci jako nový způsob terapie či sebevyjádření. Dala jej k dispozici netanečníkům, aby se jeho prostřednictvím dostaly k fyzické emocionalitě podstaty lidské existence.
Umělecké popírání moderny se v tanci naopak dělo skrze rezignaci na výrazovou expresi, jenž byla vrcholnou reakcí modernity při odvrhnutí klasiky. Duncanová zahodila špičky a odešla hledat inspiraci v přírodě mezi tím, kdy Dalcroze obnovoval přirozenost pohybového rytmu, Laban navrátil tanci přesnost geometričnosti a významovost obsahu, Joos výraz a angažovanost. Systematická techničnost byla ve střední Evropě dílem víceméně kolektivním, pro nás byla tou nejdůležitější škola Hellerau-Laxenburg (Chládková, Kröschlová). Uzavření do ostnatého drátu železné opony však zanechalo propracovaný systém evropské taneční moderny na západě, kde se prožívala umělecká postmoderna o mnoho méně bouřlivěji než v Americe. V českých podmínkách tanec reagoval tak jak mohl, vyvinula se systematika stylu českého duncanismu a také určitá forma charakteristického choreografického rukopisu vycházející ze synkreze evropské klasicky a moderního výrazového tance. Nemyslím si, že by se to nějak nepovedlo, spíš naopak. Samozřejmě se to naprosto lišilo od západního postmoderního experimentu. Nicméně těch třicet let stačilo na vyrovnání rozdílů a nyní je už na čase držet krok a stejně jako dnes opouští postmodernu světová divadelní tvorba, končí postmoderna i v tanečním a pohybovém umění. Symbolicky posledními pokusy nazývat tancem něco, co s tancem ani pohybem nepracuje.

To, co zůstává trvalá hodnota, je dosažená systematičnost tanečně-technické přípravy jednotlivých stylů, které se kombinují do umělecké podoby současného tance. Taneční umění se navrací samo k sobě, funkce tance se dál rozšiřují a umění dostává novou společenskou hodnotu, která není založena pouze na osobním exhibicionismu a individuální touze po slávě. Originalita už není dominantním hodnotícím aspektem, daleko důležitější je účel tance. Taneční potenciál má všeobecnou šanci druhého pokusu.

"Věřím, že tanec komunikuje nejhlubší, nejvyšší a nejskrytější duchovní myšlenky a emoce člověka mnohem lépe než slova, mluvené nebo psané." Ted Shawn (1891-1972), americký tanečník a choreograf.