úterý 18. dubna 2017

Na periférii taneční platformy aneb dvakrát o naději z Duncan Centra

Ze života hmyzu (KDC) foto: Vojtěch Brtnický
Jakási řízená náhoda  způsobila, že jsem mimo hlavní proud dubnové koncentrace tanečního dění navštívila dvě představení v divadle Konzervatoře Duncan Centre v Braníku. Naskytl se mi tak zajímavý vhled do formy, obsahu a výsledků studia současného tance u nás. 
Byl o to pozoruhodnější, neboť se sice jednalo o studenty jedné školy, nicméně to byly dva po sobě jdoucí ročníky, které představily ve dvou různých fázích výsledky své práce na základě dvou nestejných přístupů k zadání podle osnov pro předmět Tvorba.



 Buďme ale konkrétní!

Svěcení jara, které bylo v rámci programu ČTP uvedeno v pátek 7. dubna 2017 v dopoledním čase 11.30 představovalo pro  festivalovou dramaturgii letošního ročníku onu „mladou krev“, tedy naději pro budoucnost.
Představení vzniklo cca před rokem (jaro 2016) v rámci školní produkce divadla Konzervatoře Duncan Centre. Tvorbu studentů letošního 4. ročníku v loňském školním roce 2015/ 2016 pedagogicky vedl a následně choreograficky zpracoval Jiří Bartovanec, taktéž absolvent této školy s dále získanými a často zdůrazňovanými tanečními zkušenostmi ze zahraničí. Doma se tento charismatický tanečník snaží dlouhodobě prosadit jako choreograf, ovšem jeho dílo vyvolává lehce rozporuplné reakce. Na jednu stranu je určitou skupinou tanečních odborníků téměř adorován, což mu přináší stále se obnovující podporu a možnosti pro tvůrčí práci v tuzemsku, na druhou stranu jsou zde velmi rozpačité postoje publika a zbýlých zástupců odborné veřejnosti, která se k jeho choreografickým ventilům zapomenutým v alibistické postmoderní klícce umělecké stagnace při „hledání identity“, staví beze slov.
A najednou Svěcení jara?
Ale pro vlastně ne, vždyť i autor první choreografie tohoto jednoaktového baletu z roku 1913 patřil mezi kontroverzní osobnosti tanečního světa tehdejší doby. Václav Nižinský se nakonec díky své tehdejší tvůrčí osobitosti, originalitě a vnitřnímu přesvědčení nesmazatelně zapsal do dějin baletu.
(Kdoví, jak by dnes vypadal taneční svět, kdyby Nižinskému stačilo pro jeho hvězdnou kariéru jen poslušně skákat vysoko – asi by tam byl taky, ale jen jako jeden z mnoha.)

Titul Svěcení jara se každopádně stal jakousi prověrkou choreografického umu pro další taneční tvůrce ze všech koutů světa. Jak jdou desetiletí, dočkalo se „Svěcení“ mnoha vynikajících a respekt budících interpretací od mnoha výjimečných choreografů v podání jejich skvělých souborů, ale i méně povedených verzích nejen od méně známých autorů a skupin. Vzít si tuto náročnou, i když famózní hudební skladbu Igora Stravinského k jevištnímu zpracování pro vlastní pojetí, vyžaduje od choreografa velkou odvahu korunovanou dostatečným sebevědomím a důvěrou ve vlastní schopnosti.

Svěcení jara
foto: Vojtěch Brtnický
Po zhlédnutí Svěcení jara Jiřího Bartovance lze jen konstatovat, že bylo dobře, že se nebál jít s kůží na trh, a to bylo dobře především pro jeho studenty. Získali tak možnost ponořit se hlouběji do polyrytmické hudební kompozice, což je určitě muselo nesmírně obohatit.  Dle viděného jim spolupráce s Jiřím Bartovancem rozšířila pohybový slovník a technicky je zdokonalila, aniž by jim ubrala na osobitosti projevu. Z jejich tance jakoby tryskaly proudy na-motivovaného vnitřní přesvědčení a příslibů nadějné budoucnosti. I proto šlo bez stresu  přejít trčící  ukazatele toho, že obsah jejich výrazového projevu byl živen z jiných zdrojů, než z jakých vyšla inspirace pro hudební tvorbu Stravinského. 
Ale čemu to může vadit?

Možná tomu, že se tak rozložil původní obsah a dění na scéně se v tomto podání stalo bohužel velmi nekonkrétně působící variací na původní téma. Orientovat se v něm znamenalo pro diváka neustále hledat záchytné body a vytvářet mezi nimi vlastní spojnice tak, aby energie vydávaná tanečníky na jevišti dostala nějaký konkrétní význam. A protože v představení bylo hojně využívaným pohybovým motivem  třepání vlasů hlavou dolů a drbání těla, nedal se v jedné divácké fantazii potlačit vzniklý dojem, že se zde odehrává něco jako „ve vesnici se objevily vši! Jak se to mohlo stát? Kdo je stále má? Kdo je přinesl?  Je to on nebo ona? Jak a čím je zahubit a lze to vůbec?“

Tato soukromá divácká interpretace je zde předložena sice s lehkým sarkasmem, který provokuje  naivitu, s jakou se v onom představení banálně používají klišé emočních spouštěčů podporované významově silnými scénickými prostředky (příklad krve na rukou). V modernisticky laděné atmosféře vytvořené nejen Stravinského hudbou, ale i specificky zformovaným tanečním slovníkem zapadajícím do konvenčně pojaté scény (Michal Horáček, Jindřich Havlík) a vzdušně působící elegance kostýmního zpracování (Eva Judová) totiž najednou pronikavě svítí díra po chybějícím článku podstaty umělecké výpovědi - jasném konceptu pro konkrétního smyslu sdělení.

Svěcení jara
foto: Vojtěch Brtnický
 Chlácholit se v takovém případě vynikající energií tanečníků a dech-beroucí expresivitou technicky zvládnutého tanečního pohybu je v případě takového titulu trochu smutné!  Vždyť ani ten strom umístěný na scéně se svého významového (využití kromě efektního stínu v rámci light designu) také nedočkal.  Nicméně samotné svícení patřilo k těm osobitějším aspektům představení.

Každopádně je nutné zdůraznit, že studenti 4. ročníku Konzervatoře Duncan Centre šli do představení naplno a s velkým nasazením a skvěle zvládnutou rytmikou v hudebních motivech. Je určitě na místě vyzdvihnout práci repetitoria choreografie (v programu   byla uvedena jako asistentka choreografa  Dora Sulženko Hoštová), neboť ona polední páteční repríza byla opravdu skvěle zatančená.
Po ročním uvádění je zde vidět nesporná interpretační kvalita jak u jednotlivců, tak celku. Díky své kompaktnosti a vzájemné sensitivitě působili všichni  uvnitř tanečního kolektivu opravdu sehraným dojmem. A to si bezesporu zasluhuje ocenění.

Vlastně se nakonec podařilo přehlušit i lítost nad tím, že dotek hluboké podstaty a významu pradávných oslav setkání smrti se životem snoubící novou naději s obětí pro vykoupení, který je neoddělitelnou součástí našich kulturních kořenů (a je jedno, jestli ze západu nebo z východu), přešel přes tyto mladé tanečníky respektive studenty tance, tak nějak po povrchu.
Fenomén rituálu a obětování je očima těchto mladých lidí evidentně stále ještě nezodpovězenou otázkou. "PROČ“?  Nikdo z těch, kteří je vedli a vedou, nedokázali či nechtěli nebo nesměli nabídnout  správnou odpověď. Možná proto, že skutečně hotový tanečník  ji dokáže sám nalézt uvnitř sebe nebo ji na základě prožité skutečnosti opravdu pochopit. Asi "PROTO" nemůže mít toto zpracování Stravinského baletní hudby větší ambice, než jako prezentace školní práce studentů tance.

Tak jdeme dál!

V úterý 11. dubna uvedlo divadlo Konzervatoře Duncan Center další a tentokrát ještě velmi čerstvou prezentaci své školní produkce. Posluchači 3. ročníku této konzervatoře letos pracovali pod vedením jiné (dávné) absolventky Heleny Ratajové (roz. Šťávové) nad tématem, který je opět náhledem do nadčasové éry modernismu 20. století. Obrazy z divadelní hry Bratří Čapků Ze života hmyzu přinesly naprosto konkrétní inspiraci pro tvorbu pohybového materiálu, choreografickou strukturu, dramaturgický koncept stejně jako pro kostýmní a scénografické zpracování. Kostýmy Dominiky Lippertové podtrhují přednosti tanečníků a zároveň svou rafinovanou popisností odvážejí pozornost od jejich nedostatků.

Ze života hmyzu foto: Vojtěch Brtnický
Využití hmyzího charakteru v tanečním slovníku je zde velmi zkušeně a vkusně stylizováno, dbá se na detail gest, vzájemnost časoprostorového propojení, kterou choreografická struktura vytváří na základě materiálu z autorských duet studentů. Proto jednotlivé druhy hmyzu fungují převážně v párech. Vzájemná interakce v rámci dění na scéně má v dramaturgické lince jasnou logiku, která je vždy završena společnými sekvencemi všech účinkujících. Ty jsou divácky určitě nejpřitažlivější a přidávají choreografii tolik potřebný punc skutečně současné tvorby. Ať už se jedná o jakousi „broučenčí“ party v rytmu latinskoamerické tančírny, kde mají mladí tanečníci možnost vlastního civilního tanečního projevu či velmi přísně rytmicky, prostorově i pohybově uspořádanou mravenčí bitvu nebo závěrečný jepičí život plný étericky snové pomíjivosti.

Choreografie využívá hudební koláž (autoři skladeb Jaochim Horsley, Pierre Jodlovski, Arvo Pärt, Jakub Rataj) vytvořenou zvukovým designem Jakubem Ratajem. Právě jeho typická  ambientně ruchová hudební tvorba dotváří tajemně působící atmosféru hmyzího světa plně podporuje dění na jevišti.  Při této jedné z prvních repríz mladí tanečníci zatím ještě hledali svou dokonalou výrazovou polohu i onu konkrétní jistotu pohybového vyjádření.
Je to zcela pochopitelné, stejně jako lze přivřít oči nad teprve postupným laděním Michala Horáčka při časování light designu, které využívá zajímavý potenciál různých scénografických prvků. Zatím to působilo poněkud syrově, ale slibně.

Je evidentní, že Helena Ratajová (mimochodem taktéž absolventka oboru choreografie na HAMU) vytvořila se svými svěřenci a spolupracovníky pozoruhodné a především osobitě a komplexně zpracované dílo, které dokáže naplnit svůj edukativní účel pro jeho protagonisty - interprety. Stejně tak ale může směle škádlit umělecké ambice choreografky a být i plnohodnotným diváckým zážitkem.
Samozřejmě chce to trochu času a množství repríz, ale s tím se u školní produkce počítá. Pokud bude vývoj této inscenace stejný jako u Svěcení jara, je zde opět zřetelná naděje na kvalitní (a hlavně prakticky využitelný) individuální i skupinový umělecký růst studentů tance skrze tvořivý přístup.
V tomto případě přímo se značkou Czech made!



Žádné komentáře:

Okomentovat