Korespondance 2016 - letní mezinárodní podoby tanečního a pohybového umění

foto by cycloonez

     Letos na začátku července se tento třídenní mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla konal na Zámku Žďár nad Sázavo již potřetí. 

Toto místo se tak postupně, ale jistě stává, díky rodině Kinských a Centru choreografického rozvoje SE.S.TA, novým významným střediskem podporujícím kulturní a společenský život (nejen) v regionálním kontextu Vysočiny (a to nejen) prostřednictvím tanečního a pohybového umění. 

Obrazové ohlédnutí Blogu o tanci.cz  za atmosférou festivalu
(kliknutím přejdete do alba)

Pokud se věnujete tanci profesionálně, je návštěva každé akce s tancem spojené  vlastně pracovní záležitostí.
Na druhou stranu, červenec je měsíc prázdnin, kdy se patří od práce odpočívat. Ale když je vaše práce i vaším koníčkem, máte rádi taneční umění, není  důvod se mu vyhýbat.
Naopak, je to příležitost si tanec pořádně užít a Korespondance je na to přímo ideální.

 Zámek a vůbec celé město Žďár nad Sázavou i jeho okolí nabízí mnoho možností, jak si zpříjemnit letní víkend, když váš rodinný výlet nasměruje (díky návštěvě tanečního festivalu) do tohoto kraje. Není důvod se strachovat, že by se někdo nudil.
Samotný Korespondance  měl  letos bohatý doprovodný program, který myslel na všechny možné věkové kategorie návštěvníků a jejich zájmy a potřeby.
A tu správnou letní pohodovou atmosféru zajišťoval nejen organizační štáb, ale i samotní účastníci.

Alespoň lehce to můžou přiblížit okamžiky zachycené ve fotografickém výběru Blogu o tanci, které jsou ze soboty 9. 7. a neděle 10. 7.  Nepodařilo se samozřejmě zachytit vše, co by si zasloužilo, tak to musí, opatřeno s drobným komentářem, stačit pro představu takhle.

Pro ty, kteří chtějí více:

• Odkaz na reflexi pátečního představení - zveřejněno 12. 7. 2016 jihlava.idnes.cz autor: Jiří Bárta
• Fotografický pohled Dragana Dragina - na facebooku festivalu

A protože jistě vzniknou i jiné další "oficiální" reportáže, které popíšou dění podrobně na festivalu tak, jak se publicisticky sluší a patří, ponechám si s dovolením svůj pohled pouze v rovině subjektivní dojmologie, která odpovídá mé současné prázdninové náladě po příjemně stráveném červencového víkendu. Tady je:

 Korespondance 2016: co zůstalo v v myšlenkách...

foto by Cycloonez

Letošní avizované zaměření Korespondance 2016 na scénografii respektive vztah pohybu a prostoru v umělecké kooperaci se stalo ideální inspirací a hnacím motorem pro dění na festivalu. Díky kreativnímu zpracování nejrůznějších prostorových dimenzí areálu se v rámci umělecké tvorby i během její sobotní a nedělní prezentace podařilo divákům projít téměř veškeré zásadní vnější i vnitřní místa.
Od drobných choreografických celků vzniknuvších v rámci projektu Fillimit, až po dlouhodobě připravované inscenace rezidentních umělců uvedené v premiéře nebo repríze, působila programová dramaturgie festivalu velice vyváženě a tím jistě zanechala v mysli festivalového publika  pozitivní vjemy.

foto by Dragan Dragin

Mé dojmy dosud nejvíc stále opanuje španělsko-francouzské představení T, produkované cie. Arrangement Provisoire, které bylo sólovou performancí Jordi  Galí, umělce zkoumajícího vztahy mezi pohybem, předměty s jejich konstrukčními vlastnostmi, prostorem a časem.
Nebylo to tělo, které bylo v této inscenaci nositelem pohybu (jak se podle mě nepřesně domnívala anotace v programu), byla to především gravitace a kinetika objektů, s rozměry  přesahující fyzické možnosti performera, nicméně on je přesto dokázal, pomocí fyziky a důmyslně využité konstrukce bicyklových kol, uvést do pohybu.
Scénické obrazy, které tak vznikaly během tohoto představení působily  svou geometričností velice esteticky a  svou rytmičností harmonicky. Prostor čtvrtého nádvoří spolu se světelným designem a stmívajíc se oblohou, daly celé performanci úžasnou poetiku.

foto by Dragan Dragin

To, co je zásadní proto, aby si divák dokázal takové představení užít, je místo v hledišti, které si pro onu podívanou vybere.  To byla nakonec ve Žďáru zásadní věc u většiny festivalových děl anebo prezentovaných ukázek tvorby.
Došla jsem zde k zajímavému diváckému poznatku, že tam, kde je choreografický celek více pohybovou studií není divácké místo až zase tolik důležité. Krása vysoce kultivovaného tanečního projevu se dá obdivovat z každé strany. Naopak využití výtvarného aspektu scénografického zpracování pohybového divadla často pracuje s určitým úhlem diváckého pohledu. Pokud je publikum v jiném prostorovém uspořádání,  nemusí se vždy podařit využít  přirozený potenciál, který je součástí například site-specific projektů.



Samozřejmě se ale nejedná o dogmatické pravidlo, jak ostatně dokázalo i jiné velmi působivé festivalové představení s názvem Stabat Mater Pergolesis. To vzniklo díky námětu  choreografa Jeana Gaudina (FR) a kontra tenora Sébastien Fournier (FR). K realizaci scénického zpracování hudby italského skladatele 18. století Giovanniho Battisty oba tvůrci přizvali ještě scénografku Marii  Gourdain a další české umělce. Smyčcové kvarteto, sopranistku Petru Kynclovou a především  tanečnice Lenku Jíšovou, Ditu Zahálkovou, Lucii Kroužilovou a Hanu Zudovou, které jsou spojeny s oblastí regionálního scénického tance. Přesto, že jsou nejvíce vnímány jako pedagožky jejich zkoušenost dává jejich tanečnímu projevu to, co tolik diváci i odborníci obdivovali u Kyliánova NDT3 a co nelze získat jinak než věkem.

foto by Cycloonez

Tento vyzrálý taneční projev Lenky Jíšové z Plzně a Dity Zahálkové z Jihlavy, který se
stal silnou protiváhou mladším profesionálním tanečníkům a zcela uchvátil publikum festivalu.
Bohužel Hana Zudová se těsně před uvedením zranila a tak místo čtveřice

foto by Cycloonez

byly tanečnice jen tři.
(a to už i Lucie Kroužilová byla jako náhradnice, když zranění znemožnilo práci na představení i původně čtvrté obsazené brněnské tanečnici Veronice Kolečkářové.)

I přes tento personální handicap tanečnic zanechalo dílo nesmazatelný dojem. Jeho umístění do nádherného místa hlavního sálu barokní opatské Prelatury, kterému dominuje stropní freska a zrcadla ve zlatých rámech, bylo spolu s živou hudební interpretací duchovní skladby a skvělým pěveckými výkony,   jakýmsi jen těžko znovu zopakovatelným atmosferickým zážitkem.
Všechny aspekty uměleckého díla zde rovnoměrně spolupracovaly synkrezí vedenou scénografickým i choreografickým respektem génia loci tohoto místa




Třetí dílo, které považuji za nutné zmínit je Farewell vzniklé přímo pro zakončení toho ročníku festivalu a to ve spolupráci se studenty DIF JAMU pod vedením Dominiqua Boivina a Pierre Nadaud.  Čtvercový půdorys Pivovarského dvora scénograficky opět zpracovala Marie Gourdain, čímž jakoby symbolicky uzavřela  svou festivalovou prezentaci scénografického uchopení prostoru. Téměř modernistický koncept, jakoby citující labanovské principy členění prostoru, se samozřejmě odrazil i v pohybovém a režijním uchopení námětu. To dalo tvorbě Pierra Nadau zajímavý rozměr, ostře kontrastující s tím, co stále přežívá jako trend pražské nonverbální scény, ještě si pořád hovící ve své postmoderní letargii.
Zřejmě ovšem i já jsem trochu zaspala dobu, neboť si teď uvědomuji, že vlastně nemám srovnání s jinou z posledních Pierových prací, naposledy jsem viděla jeho tvorbu v Alredu ve dvoře před jeho odchodem do Brna. A to už je před hodně dávnou dobou. Takže se trochu stydím....
Každopádně nelze než konstatovat, že jeho studenti jsou jistě zajímavým materiálem pro další práci. Působí jako celek a přitom si udržují svou vlastní osobitost a nebojí se sebeironie ani risku.

foto by Dragan Dragin

Ještě jeden zajímavý zážitek nabídlo toto představení při správně zvoleném diváckém místě. Zvukový design Emiliena Leroy byl nejen podporou jevištního dění při performance, ale zážitkem samo o sobě bylo i sledování jeho live mixování magnetofonových pásků.

foto by Cycloonez

Musím říci, že vlastně celý festival byl zážitkem, který mě samotnou překvapil. Něco mi říká, že spojení francouzské organizační elegance Marie Kinsky s jasnou vizí internacionální Lenky Flory, která je ve funkci dramaturgyně zahraniční části festivalu a koordinátorka projektu mezinárodního tvůrčího inkubátoru Fillimit, může být přesně tím, co české zabahněné "rybníčky" potřebují, aby nezahnívaly.....

foto by Cycloonez

Zhodnotila jsem tedy jen menší část toho, co všechno přinesl letošní festival Korespondance 2016  ve Žďáru nad Sázavou.
Omlouvám se všem, kteří by si určitě také zasloužili, aby se o jejich tvorbě mluvilo, ale prázdniny jsou prázdniny. A i já chci své chvíle volna trávit prázdninovým způsobem. Tak snad bude příležitost jindy.


PS:  Stejně mi to nedá nezmínit se o projektu nazvaném Škola tančí, jehož prezentace také proběhla  v rámci doprovodného programu festivalu. Je to další z řady různých variant vedených snahou o využití tanečního potenciálu v rámci běžné výukové praxe základních škol.  Musím říci, že mě žďárská prezentace mile překvapila svou přirozeností a funkčností, se kterou byly smysluplně rozvíjeny vhodně vybrané principy taneční a pohybové výchovy. Myslím, že se k tomuto tématu brzy vrátím....