Pár slov k repríze Sniper´s lake na festivalu Malá inventura

Záměrně jsem se rozhodla v rámci programu festivalu Malá inventura 2016 navštívit 26. února 2016 výše uvedené představení, které jsem už viděla v premiéře téměř před rokem na stejném místě v divadle Ponec. -recenze zde-

Zajímalo mě, jak se medializace migrační krize promítne do atmosféry v divadle, do výkonu interpretů a nakonec i do mého diváckého zážitku. Promítla se velmi! ...Bohužel!



Představení Sniper´s lake patří k těm inscenacím, které svým námětem nejenže provokují, ale často i odrazují. Rozporuplnost reakcí je přítomná vždy, protože námětově se jedná o takové záležitosti, jako je poprava nevinného, bezmocnost, lhostejnost, strach…

Každopádně zaujaté stanovisko je věcí osobního postoje a nikterak úzce nesouvisí s kvalitou představení jako takového. Teda pokud znásobený osobní postoj většiny nedonutí autory jejich dílo zásadně proměnit.
Co je z mého pohledu ovšem zřejmé je to, že původně kvalitní divadelní produkci, byť možná rozporuplně přijímanou, to docela poškodilo. Stalo se tak způsobem nadmíru nečekaným: přenesením červeného plátna původního horizontu do levého boku jeviště, tedy otočením scénografie včetně light designu o 90°.
Bylo to, jako by publikum sedělo bokem v zákulisí. Z první ruky mu jako "bonus" bylo servírováno vše nepodstatné, co vzniká z nutnosti „neviditelných“ přesunů nebo pauz mezi tanečními sekvencemi. K tomu i směr světelných proudů na zemi také od horizontu vpřed trochu evokoval dráhy na plaveckém stadionu. Pravda je, že i tanečníci se dost topili a to nejen v prostoru. Na záměr to ale nevypadalo.
Takhle jen doufám, že experiment bude souborem vyhodnocen jako nefunkční...

I přes soukromou diskuzi s autorkou mi není úplně jasné konkrétní pozadí důvodů, které vedly Spitfire company k tomu, aby radikálně změnili podobu Sniper´s lake.

Snad by se daly pochopit argumenty, které to obhajují snahou o akcentování naléhavosti tématu přesměrováním dráhy běhu a útěků přes jeviště z pravolevé trasy do směru od horizontu (nyní černého)k divákům. Prakticky to přineslo přetočení profilově orientovaného pohybu do polohy en face.

To vše se ovšem obešlo bez jakékoliv úpravy v konkrétním tanečním slovníku interpretů, přizpůsobení nasvícení či vycentrování "redboxu" jako takového. Důsledkem bylo, že se tedy žádná zvýšená emocionální naléhavost nekonala,neboť na ni nebylo vidět či nevynikla. Spíš naopak.

A že sniper mačkal spoušť naprázdno, už bylo jen dovršení této nikterak zajímavé a trochu paradoxní podívané…

Být toto mé první setkání s touto choreografií, ptám se s pozvednutým obočím...cože to jako bylo?
Takto jen doufám, že tento experiment soubor vyhodnotí jako nefunkční...