Tanec dětem má nový titul: Momo

V rámci svého dobrého zvyku a dlouhodobého dramaturgického záměru uvedlo divadlo Ponec při zahájení letošního festivalu Tanec Praha 2016 premiéru nové interaktivní inscenace určené dětem s názvem Momo. Jedná se o nový autorský projekt tvůrčího týmu kolem choreografky a pedagožky Mirky Eliášové.

Z této její spolupráce se zvukovým režisérem Jiřím Jaklem a light designérem Vladimírem Burianem vznikají již několik let taneční inscenace, které využívají nové trendy a inovace v oblasti zvukového a vizuálního experimentu ve vzájemném propojení s reálnou taneční a poslední dobou i živou hudební improvizací.

foto archiv divadla Ponec

Jak už je u Mirky Eliášové zvykem, výsledná podoba jejích choreografií má blíže k abstraktní rovině uměleckého vnímání tance, což v žánru dětského tanečního divadla nabízí divákům možnost rozvíjení vlastní intelektuální aktivity tam, kde jsou zvyklí spíše jen pasivně konzumovat předložené, aniž by se vychýlili ze zóny komfortu běžných asociací. Inspiraci v knize o děvčátku, které bojovalo s vládci času, je proto lépe vnímat jako prvotní impulz pro nastolení tématu díla než jako konkrétní vodítko samotného děje.

Samota v bezčasí

 Ztratit se v čase je velký risk. Ale je to také chvíle, která nám dovoluje být sami sebou bez ohledu na časový dogmatismus zbytku vesmíru. Ovládáme najednou své bytí sami, aniž bychom se ohlíželi na běžné konvence obvyklé denní doby. V takovém bezčasí vše reaguje jen na naše vnitřní pocity a jejich podobu ve vnějším prostoru, stejně jako u tanečnice v začátku inscenace, kdy zvuk senzoricky reaguje na její pohyby ve fascinující dokonalosti souhry techniky a lidského těla

Jak bylo již řečeno, Momo je interaktivní inscenací pro děti, což v praxi znamená, že se z dětského diváka stává účastník děje, který spolu s protagonisty prožívá realisticky to, co by jinak viděl jen z hlediště. Pomineme-li výchovný aspekt této zážitkové metody určené k rozvíjení vnímání divadla jako umění, dostáváme se k další bázi tvůrčí motivace v tomto mnohovrstevnatém představení.
Jaká je opravdová skutečnost chvíle, kdy jsme jinde, než jsou ostatní. A jsme skutečně sami? Není samota v době informačních technologií a multimediálních vymožeností jen definováním fyzického stavu. A jaký je rozdíl mezi takovou fyzickou samotou a samotou v davu, který unáší vše, co uchvátí?   

Prostor, čas, pohyb

Výchozím prostorovým hlediskem této inscenace je kruh a jeho varianty. Kruh jako ciferník, půlkruh jako aréna, lepenkové kolo jako hranice, ve které se jevištní realita stává na chvíli probíhající existencí skutečnosti života, stejně jako to umožňuje realita virtuální. Informační technologie a multimediální vymoženosti, které jsou dnes běžně dostupnou součástí našeho života, proměňují náš obraz stejně, jako my se proměňujeme v závislosti na tomto obrazu, abychom dali okolí zprávu o tom, jací zrovna jsme, co se u nás změnilo. Když děti pohybující se na jevišti pozorují svůj stín v projekci, „dospělý divák“ v hledišti najednou získává nový rozměr celého představení a je i on je tak jeho součástí. Vidí ony proměny přímo před sebou, aniž by se jednalo o nějakou manipulaci. Jsou to jen přirozené reakce dětí.

foto archiv divadla Ponec

Přes všechnu práci s trendy nových multi-medií jeden lehce vykonstruovaný monolog Jana Bárty (snad se časem jeho snaživost a povýšenecká žoviálnost promění tak, aby tato scéna zapadala do celkové atmosféry díla a nepůsobila rozpaky na obou stranách) pracuje Mirka Eliášová především s faktorem přirozenosti.

 Je to přirozenost v dramaturgické linii, která děj nikam netlačí, je to přirozenost ve scénografickém pojetí (vzít jen to, co mi doma leží na psacím stole – například lepenka). Tuto přirozenost nalezneme například v osobitém tanečním projevu Lucie Charouzové. Její pohyb je měkký a přelévavý, což je příjemným kontrastem k  Veronice Šimkové i Janě Novorytové. Obě naposledy jmenované tanečnice spolupracují již s Mirkou Eliášovou dlouhou dobu a ve svém tanci nesou otisky jejího pohybového slovníku a Lucie Charouzová to zajímavě narušuje svými ustálenými pohybovými vzorci, které lehce evokují odkaz na všechny bývalé, současné i budoucí následovnice Isadory Duncanové. Měla jsem nedávno možnost vidět Lucii Charouzovou tančit v její vlastní choreografii Otvírání studánek, kde na první porovnání působila s hudbou Bohuslava Martinů jaksi patřičněji a jistěji. Ovšem někdy zdání klame. Přes počáteční rozpaky a nesmělý start dokázala tato tanečnice i v divadle Ponec upoutat pozornost a podchytit divácký zájem malých i velkých v publiku. Dokázala usměrnit i rozjetou improvizaci hudebníka George Cremaschiho, který se nechal unést a spontánně naplnil divadlo dobře vibrující pulzací. A to, zcela nečekaně, na elektrickou kytaru, která má jako nástroj spoustu předností, ovšem možnost zdůraznění rytmiky k nim nepatří. Dá se tedy předpokládat, že brzy na jeviště přibudou ještě nějaké další nástroje, které tento mistr hudební improvizace ovládá. 

Důležitým nosným prvkem celého představení je rytmus. Rytmus je totiž pán času. Ačkoliv jej konkrétně neslyšíme, je vnímatelný v každé krokové variaci, v každé akcentaci a dynamické změně. Skoro si dokážeme si v duchu představit spuštěný metronom zajišťující pravidelnost a řád rytmického toku.
 Ale na druhou stranu, kdo by se chtěl pořád jen podřizovat diktátu jiných?

Zcela zásadním aspektem hudební složky představení je vliv zvukového designu Jiřího Jakla. Pracuje jak s rytmizací, tak se zvukovou náladou, zdůrazňuje detaily plynulého tanečního pohybu i civilní dění na jevišti. Jeho podíl na tomto projektu je tou hodnotou, která celou inscenaci posouvá o několik stupínků výš od běžných produkcí.

Tanec dětem v Ponci

Mirka Eliášová není v taneční tvorbě pro děti a s dětmi žádným nováčkem. Její předchozí práce Svět z papíru se stále těší velké divácké oblibě. Dokáže přirozeně podchytit důležité momenty, které desetiletou dětskou duši ovlivňují, rozvinout je do nových tvarů. Ty fungují ve vzájemné reakci i bez nadbytečných vítacích slov produkce, jež se stejně mino se zásadním faktem toho, co je pro představení funkční a důležité.

Velmi zásadní informací je, že představení Momo je určeno dětem od deseti let. Budoucí návštěvníci, ať už z řad školních pedagogů či rodičů, by měli tento aspekt brát vážně, aby dílo splnilo svůj účel. A zapomínat by na to neměla ani produkce.

Svět z papíru

Nakonec pro mladší děti či nekonkrétně specifikované dětské věkové skupiny se v Ponci hrají jiná autorská představení jako Karneval zvířat Báry Látalové a Hany Strejčkové, která je autorkou Mezi námi. Interaktivní forma tohoto repertoáru pracuje se stejnými principy, jaké se využívají i v představení Momo tj. pod vedením interpretů pohybové vyjadřování nálad dětskými diváky přímo na jevišti. Svět z papíru, který divadlo Ponec také stále uvádí, je odlišný v tom, že původně vznikal jako „běžná“ (konceptuální) inscenace. Jeho interaktivita vykrystalizovala postupem času a vdechla titulu jakýsi druhý život.

 Nově uváděné představení Momo má bezesporu nakročeno tento kruh zpětně uzavřít, protože tvůrčí potenciál této práce, i díky úzké a fundované spolupráci pohybu a zvuku, je mnohem silnější, než se může na první pohled zdát. Už jen díky tomu, že stejně jako Svět z papíru není jeho náročnost na technické vybavení prostoru nikterak vysoké a přesto dokáže své diváky zaujmout a obohatit o nové divadelní zážitky.
Premiéra proběhla 1. června 2016.