neděle 17. listopadu 2019

Nedělní psaní o tanci (1) - Angažovanost a svoboda


Právě vrcholící společenská nálada se nese v duchu oslav 30-ti let ve svobodě. Téma svobody je všude, kam se člověk hne a podívá. Zachvátilo i mě a musím to taky glosovat.

Ovšem po uplynulém týdnu, kdy jsem trávila večery ve Studiu Alta na festivalu RespondArt (recenze brzy) nelze, abych zde přešla bez povšimnutí téma o angažovanosti v tanci, nejen do diskuze v rámci festivalu nastolené. Spojení se svobodou je nasnadě.

Angažovanost a svoboda

Je český tanec angažovaný? Tahle anketní otázka mi byla položena s tím, ať se vyjádřím ve dvou až třech větách. Dá se vůbec vyjádřit jen pár slovy, co znamená angažovanost v tanci? Poslušna zadání jsem se víc nerozepisovala: “…. Český tanec, resp. česká taneční tvorba umí být angažovaná, ale moc se jí nechce. Stejně jako komunita, která ho tvoří má tendenci vyhýbat se střetům a přímým konfrontacím...“
Celou odpověď a výsledek ankety najdete ZDE

Když jsem se v nedělním brzkém odpoledni 17. listopadu prodírala davem na korzu Národní třídy, kde se konaly oslavy s podtitulem "Díky že můžeme" a já chtěla vidět ten kontext českého současného tance naživo v terénu (taneční happening Tanec na Korzu - Pulsar), uvědomila jsem si, jak moc povrchně jsem to do té ankety shrnula. Protože umělecký tanec, ať chce nebo nechce, nežije pouze v divadelním prostoru, ale má i vnější svět. A právě to, jak se k němu staví, je také důležitou mírou jeho společenské angažovaností. Možná, že dokonce je to ta míra par excellence. 
Před třiceti lety se český umělecký tanec dělil na oficiální produkci a „tu druhou“ (jednoduše řečeno) do sametového převratu režimem trpěnou taneční tvorbu.  
Oficiální taneční umění znamenalo do roku 1989 především a hlavně balet v kamenných divadlech. Pražský komorní balet jako "nezávislý" soubor byl někde mezi tím a opačným břehem. Ne něm se vedle sebe tiskly skupiny scénického tance mezi nimi například Skupina moderního tance VUS (dnes Taneční centrum Praha) nebo Studio komorního tance (dnes Duncan Centrum) a mnoho dalších. Reprezentovaly všechno, co vzešlo ze silné angažovanosti původního českého novodobého tance a sílícího vlivu moderních tanečních technik. Tenhle přirozený taneční vývoj nezastavil ani totalitní režim, ale nedával mu mediální prostor a oficiální podporu. 
Je také faktem, že hnutí novodobého tance se jen tak nedalo smazat a za svou, byť raději hodně omezenou existenci, začalo bojovat velmi angažovaně hned, jak bylo označeno, za buržoazní přežitek nezapadající do ideálu socialistického zřízení. '
Vyplatilo se, i když cena nebyla nízká. Pro zachování možnosti existence novodobého tance se obětovalo několik jeho osobností, které raději rezignovali na svou tvůrčí činnost a ´věnovali se té pedagogické, aby své znalosti a hodnoty mohly dále předávat a myšlenky uchovat. Nevěděly za jak dlouho a jestli vůbec někdy se jejich čas vrátí, ale přesto šly za svým posláním.
Tyto soubory moderního scénického tance a s nimi i jejich osobnosti pak fungovaly pod různými institucemi, ať už přímo kulturně zaměřenými či vzdělávacími a svou podporu měla i volnočasová aktivita pracujících. Jejich úroveň byla samozřejmě různá, ale ti nejlepší daleko přesahovaly běžnou amatérskou praxi. Ovšem žádnou (ani skrytou) protirežimní kampaň si ve své tvorbě dovolit moc nemohly, znamenala by následky v podobě omezení činnosti či zákazu výjezdů na zahraničních hostování a hlavně na vzdělávací akce. A to oboru nemohly udělat. A tak čeští tanečníci pak už do revoluce raději jen tančili a snažili se v tanci dál mohli vzdělávat a drželi krok se světem, než aby se nějak politicky či společensky angažovali. A tak nějak si na to zvykli a přirozené jim to zůstalo i po sametovém převratu. 
Abychom ale nezapomněli, byla zde ještě jedna výjimka. Jestli během normalizační doby existovalo v tomto žánru něco jako underground, pak to bylo například Studio pohybového divadla, které působilo v Braníku.Snažilo se pracovat stylem tehdejší podoby fyzického divadla (to ovšem nebyla žádná Ultima, o plynulosti pohybu se nezdálo). Centrem pozornosti bylo tělo a hlavně jeho projevy. Tento experimentální divadelní jev se vůbec nebál být jakousi opozicí všemu a všem, jít proti proudu i v totalitní době. Následně ani jeho představitelé neměli problém přejít v nové svobodné době do pozice "profesních autorit", když se jí dostalo nominací od divadelních kolegů, pro které je tanec pohybové divadlo.
Taneční obor měl v té době plnou hlavu starostí o svou další taneční praxi a její zajištění, protože konečně přišla ta doba svobody, kdy bude moci tančit všude a tak nějak na tu teoretickou stránku věci nemyslel(spíš žil v hierarchiatu, že teoretici se starají o praktiky ne naopak)...A taneční vědci samotní neměli potřebu se nějak prosazovat respektive angažovat v rámci spektra a zájmu divadelní vědy. Protože tanec není jen divadlo! Divadlo byť široce funkční, je pro celkově globální tanec velmi úzký pojem. Nějak se to nepotkalo, takže se není čemu divit, že to daleko za těch třicet let nedošlo.
Když 17. listopad 1989 otevřel tanci dveře ke svobodě začal se velmi aktivně rozvíjet různými směry do různých podob, ale vše se týkalo jen praxe. Ve svých střetech i setkáních s svým vnějším světem - sám se sebou však zůstal dál zavřený do své „nekonfliktní“ ulity. A je to záležitostí jen posledních pár let, že se konečně, i když jen velmi těžko postupně začíná soukat, či spíš vytáčet ven.
Český tanec si totiž zřejmě dostatečně nevěří (stále doznívá ta výchova oficiální i neformální během komunistické éry) a tak občas i sám sobě podráží nohy nebo uklouzne v ponožkách Nedořešené věci, o kterých se nemluví a neřeší se, stejně vždycky někde zůstávají. Zabírají pak prostor a ubírají energii. Dědictví narušených vztahů, které si český tanec nese jako těžké břímě už od doby svého formování v meziválečné éře, jej nemálo zatěžuje. 
Jaká je tíha toho zatížení, se ukázalo třeba, když byly v roce 2003 zrušeny Taneční listy a nyní se třeba odráží ve vztahu k českému tanečnímu folkloru, který je už téměř mimo zorného pole zájmu profesionální taneční scény a přitom patří mezi to nejlepší a nejkrásnější, co u nás máme jako dokonalý artikl vhodný pro kreativní průmysl. Slovníkem velkého světa to zní divně, ale stačí si to přeložit, aby došlo k pochopení.No, ještě se k tomu vrátím jindy, samostatně. 

Pulsar a jeho tanečníky jsem na Národní třídě nějak nezastihla, dav mě asi odvedl jiným směrem a během dvaceti minut bylo pozdě. Škoda, těšila jsem se, jak to bude v takové atmosféře vypadat.
A tak mi zbývá je konstatování, že právě společenská aktivnost jeho členů, je jedním z důvodů, že nějaká diskuze na poli současného tance vůbec přežívá. Už dříve Nanohach vykazovali silnou občansko-společenskou angažovanost ve prospěch iniciování dialogu v tanečním prostředí i mimo něj, a Pulsar v tom pokračuje. A i když tím trochu existenčně a někdy i emocionálně trpí, nenechá se jen tak jednoduše zastavit.
Když jsem se z centra Prahy vracela tramvají, upoutal mě článek v relativně důvěryhodných novinách, které si četl cestují o sedadlo přede mnou. Bylo zvláštní, že výtisk byl z 8. 11. to mě vlastně zaujalo jako první.
Řešil se v něm skandál sexuálního obtěžování v českém baletním souboru. Ačkoliv patří čtení přes rameno mezi mou tajně hýčkanou nectnosti. Tohle jsem si raději našla online. Šéf baletu XY v divadle TAM a TAM byl obviněn ze sexuálního obtěžování členek souboru. Popis jeho chování na základě výpovědi poškozené baletky působil velmi slizce, jeho reakce zase arogantně.
Od ředitelství divadla dostal výpověď, byť jako původní příčina, byly uveřejněny jiné důvody. On sám ovšem svou vinu stále odmítá.Je dobře, že se v tomto případě angažovala redakce celorepublikových novin, protože tohle je přesně ta chvíle, kdy se mlčí. I já jsem v tom vychovaná, a proto neuvádím žádná jména či místa. 

Incident je už sice staršího data, kauza se táhne dlouhodobě, ale i tak si lze díky němu uvědomit, že ta skutečná svoboda přináší i různá úskalí, ale přesto je cenná.
Svoboda toho, že se o tom, co se děje, konečně už může mluvit, ať je to, co chce. Ale vždycky jen slušně a pravdu. 


Tak snad v euforii nebude teď víc slov než tance.
Mějte pěkný týden,

... ať mír dál zůstává s českým tancem!



Žádné komentáře:

Okomentovat