Taneční historie je tak bohatá a inspirativní

Peter Pleyer v Triton tanz.twisted trident

Rozhovor s choreografem, performerem a tanečním pedagogem a historikem tance Peterem Pleyerem, který dlouhodobě působí v Berlíně. Do Prahy zavítal jako host Malé inventury 2020 v rámci její sekce Pralin (nová mezinárodní platforma otevírající spolupráci mezi nezávislými uměleckými scénami v Praze a Berlíně).

Představení Triton tanz.twisted trident, které jste přivezl do Prahy na festival Malá inventura, je retrospektivou vašeho dvacetiletého působení v Berlíně. Bude jistě velmi osobní, nicméně můžete nám jej ještě trochu konkrétněji přiblížit?

Představení je samozřejmě o mě, a především o kontextech mého života. Snažím se mluvit s publikem jako bychom byli staří přátelé, kteří se dlouho neviděli. Možná je to trochu, jako bych se snažil dohnat něco, co mi uteklo, když jsem byl dlouho pracovně zaneprázdněn. Svou roli zde hrají jak vzpomínky na události minulé, tak současnost, ale i plánování do budoucna.
To, co mě k tomuto představení přivedlo, byla smrt několika mých blízkých. Před rokem mi zemřel otec, před pár lety můj přítel Diane Torr a krátce po ním i můj studentský kolega Doran George, který napsal kritickou disertační práci o některých body-mind technikách, se kterými pracuji. Pro mě osobně všichni moc znamenali. Jejich život, dílo stejně jako jejich smrt, i to, jak umírali, to vše mě hluboce zasáhlo. 

Triton tanz.twisted trident

Chtěl jsem, a hlavně potřeboval jsem najít způsob, jak vyprávět svůj příběh o sobě, o mé práci, o tom, jaké je to být gay, o svých bojích i slávě, která mě utváří, o mých fantaziích, které vznikaly, když jsem v minulosti hleděl do světa roku 2020. Je to pozvání do mého světa, mé kultury, mých příběhů a pocitů. Skrze mé postoje i můj strach stojím tváří v tvář, tělo na tělo. Chci poznat své diváky a chci, aby oni poznali mě.

Vaše jméno je spojeno s označením post-judson avantgarde. Je to poprvé, kdy se setkávám s tímto termínem a velmi mě to zaujalo. Můžete mi o tom něco říct?

Jedná se o delší diskurs, o kterém jsem v roce 2014 vytvořil celé představení s názvem Visible undercurrent. Spolu s ním jsem vedl i sérii workshopů, kde jsem vyučoval tzv. „historii v praxi“. Jedná se o pokračování silného proudu současného tance, který v šedesátých letech započaly taneční snahy okolo seskupení umělců v Judson Church Dance Theatre v New Yorku. Evropa je dlouho moc nevnímala a poznala je teprve, když se objevily soubory Trishy Brown a Merce Cunninghama ve Francii. Během 80. let se povědomí o nich rozšířilo i do zbytku západní Evropy.

Mé taneční vzdělání, které jsem získal v Nizozemsku na počátku 90. let, bylo výjimečné tím, že bralo hodnoty a vývoj judsonského divadla vážně, a zvalo pedagogickému hostování taneční umělce, kteří tuto stopu sledovali a následně na jejích základech vyučovali své vlastní metody.
Když se oprostíme od mnoha předsudků o tanci a divadle, které jsou spojovány s původní snahou Judson Church Dance Theatre, dá se říci, že „post-judsonská avantgarda“ přidala do tohoto proudu své nové individuální hodnoty, a tím následně mohlo vzniknout i množství inovativních metod a nová performativní estetika.

Další, důležitým fenoménem éry „post“ Judson Church, je stále probíhající boj o emancipaci tance jako platné umělecké formy v rámci výtvarného umění, divadla a literatury atd. V tom se samozřejmě projevuje genderová otázka současného tance, například, pokud se podíváme na mužskou dominanci v tzv. fine-art nebo literatuře či divadle. Často je to velmi zřetelné tím, že většinu nových metod a technik a přístupů, které například já uplatňuji, vyvíjejí ženy nebo homosexuálové, kteří najednou za posledních 40 let dokázali velmi jasně artikulovat svou taneční vizi.

Peter Pleyer na Contactfestival Freiburg

Vy sám je využíváte ve své pedagogické činnosti?
Samozřejmě, kontaktní improvizace a anatomické uvolňovací cvičení jsou metody a techniky, které ve své práci hodně využívám, ale také se třeba opírám o „6 názorových bodů“ od Mary Overlie a techniky kompletního myšlení Niny Martin, a.o.

Myslíte si, že termín „post judson avantgarde“ lze použít k označení popisu práce tanečních pedagogů či choreografů, kteří vědomě uznávají kořeny postmodernismu amerického tance, přestože nebyli přímo jeho součástí?

To je velmi zajímavá otázka, na kterou existuje více než jedna odpověď. Popisuji to spíše jako dočasný termín pro časové období, které nastalo po ukončení činnosti Judson Church Dance Theatre. A vztahuji ho tedy na tanečníky a choreografy, kteří pracují v přímé linii v New Yorku a v jeho blízkosti. Ale tyto taneční linie cestují z těla do těla, často tajemnými a nesledovatelnými způsoby. Mladí studenti, umělci a diváci se dnes setkávají s prací, metodami a estetikou vycházející z kořenů této taneční kultury, aniž by o tom věděli, a není možná ani důležité o ní vědět. Ale většina protagonistů té doby stále vyučuje, anebo se v tanci realizují, a je tedy možné se s nimi osobně setkat.

A hlavně, i evropská umělecká a divadelní kultura měla v 60. a 70. letech 20. století různá individuální hnutí, která jsou víceméně skryta „v archívech“. Stojí za to znovu „objevit“ to, co lidé/ umělci této doby měli za nové nápady, co s nimi dělali, co vytvářeli. Důležitým rysem je určitě naléhavost experimentu. Toto hodnota jako připomínka nového začátku je pak zásadní i pro kritický pohled na současné hlavní proudy uměleckých forem tance.

Zajímají vás tedy v rámci taneční historie i evropské linie současného tance, které vycházely z umělecké avantgardy počátku 20. století. Například „Tanztheatre“ nebo i jiné?

Ano, v mém zájmu je mnoho avantgardních tanečních projevů. Taneční historie je tak bohatá. Loni například oslavy 100 let Bauhausu opět přivedly pozornost na předválečné taneční dění ve střední Evropě, které se týkalo experimentů propojící tanec s divadlem, vizuálním uměním, designem, architekturou v německé krajině poblíž Fuldy nebo v rámci dění kolem Monte Veritas ve Švýcarsku.
Ale Pina Bausch a její „Tanztheater“ je samozřejmě velmi průkopnický a velmi inspirativní směr. Pro mě možná ne tolik kolem její estetiky, ale spíše vzhledem k jejím pracovním metodám a toho, jak sledovala svou vlastní uměleckou cestu bez kompromisů. Když jsem si nyní přečetl její texty, a také zjistil, jak to asi fungovalo, pochopil jsem, že začínala každou novou choreografii ve studiu se svými tanečníky od „nuly“. Navíc její práce mohla přerůst do takové úžasné velikosti i díky systematické materiální podpoře financování německého státního divadla. Moje jediná kritika by snad byla, že trvala na nepřetržitém držení klasické taneční techniky, i když v posledních padesáti letech došlo k silnému vývoji alternativních tréninkových metod.

Zabýváte se také novými šamanskými technikami. Co si pod tím můžeme představit?

To se vztahuje k léčivým schopnostem tance. Souvisí to s možnostmi, které tanec má, a kterými je možno měnit energetický stav nejen v těle tanečníků, ale také v prostoru. Tedy například jak v divadle s publikem, tak ve studiu. Šamanské léčivé tance minulosti jsou také považovány za jeden z prvních projevů tance a divadla v mnoha kulturách, jeden ze základů tance a performance.
´

Peter Pleyer v Triton tanz.twisted trident

Jak jste se těšil do Prahy? Znáte českou taneční scénu?

Jsem moc rád, že jsem na festivalu Malá inventura. Prostřednictvím mé práce kurátora Tanztage Berlín jsem navštívil taneční scénu v Praze jen jednou v rámci České taneční platformy a byl jsem velmi inspirován nejen tancem, ale i všemi různými místy, která jsme navštívili. Na druhé straně díky osobním vazbám mám silné spojení s Maďarském a Polskem za posledních 15 let pečlivě sleduji vývoj současného tance v těchto zemích se všemi vzestupy a pády, obtížemi i nadějnými iniciativami. Takže myslím, že je na čase více se připojit také k české taneční scéně a jsem velmi vděčný za příležitost ukázat zde svou práci a vyměnit si zkušenosti s tanečníky a choreografy na festivalu.
Osobně se mě to týká ale více, než by se zdálo. Vzhledem ke ztraceným rodinným vazbám s vaší zemí, protože rodina mého otce byla nucena opustit Československo po konci druhé světové války, když on byl ještě malý chlapec. Mé sólo jsem vytvořil minulý rok, jen pár měsíců po jeho smrti. Je pro mě velmi zvláštní být pozván s tímto dílem na tento festival ve vašem městě a zemi.

Má poslední otázka se opět vrací k vašemu představení, v jeho anotaci se objevuje spojnice ke jménu William Forsythe. Můžete mi to nějak přiblížit?
Tyto souvislosti jsou součástí toho, co uvidíte v představení. Přijďte!

Dobře, necháme se překvapit a budeme se těšit.
Děkuji za rozhovor

Peter Pleyer působil v mládí jako herec v německém divadle, později studoval tanec a choreografii v Evropském středisku pro rozvoj tance (EDDC) na umělecké akademii v Arnhemu / NL, kde vytvořil i své první choreografie. Od studií úzce spolupracoval s maďarskou tanečnicí Eszter Gal, jejich choreografie a improvizace byly uvedeny v Holandsku, Německu, Maďarsku, Paříži a na newyorském improvizačním festivalu. Od roku 2000 žije v Berlíně, kde působí jako pedagog, choreograf, performer a organizátor tanečních událostí.  Ve středu jeho pedagogického zájmu jsou nové tréninkové metody tance a kompozice, kde hraje ústřední roli improvizace a zároveň se věnuje i taneční historii. Od roku 2007 do roku 2014 byl uměleckým ředitelem společnosti Tanztage Berlin a působil i jako člen programovém týmu Sophiensæle / Berlín.
Už v roce 2005 vzniklo jeho první přednáškové představení Choreographing books, ve kterém představil svůj pohled na rozdíly tanečním výzkumu v USA a Evropě a zároveň zdůraznil argumenty jeho prospěšnosti pro tanečníky a choreografy. V roce 2014 pak úspěšně navázal na svou choreografickou kariéru sólovým kusem Ponderosa Trilogy (Life-Legacy-Project Tanzhaus NRW, Impulstanz Wien), skupinovým výzkumem a choreografií Visible undercurrent (2014/16) a Cranky body dance reset (2017).
Jeho workshopy vedené tzv. formou „historie v praxi“ se konaly například v alternativní taneční akademii v Poznani, P.O.R.C.H.- Stolzenhagen, polském divadelním institutu, Varšavě, MA choreografii ArtEZ / Arnhem, HZT/ UdK Berlin a Tanzquartier Wien.