Není umění jako umění.... a ne každé umění je umění taneční

Co se v láhvi dlouho ukrývalo a vlnou povodňovou ze slepých ramen vyplaveno bylo, je ZDE vzkazem, který vlhko rozpilo a mráz pak zakonzervoval, takže poselství, i když trvalé, časem v naléhavosti je silně otupené! 

A tak je možná potřeba jej diskuzí trochu přiostřit:

Kreativní tvorba je součástí dnešního světa jako zcela neoddiskutovatelnou hodnotou lidské činnosti. Proces tvoření činí totiž tento svět kulturně obyvatelným, jinak bychom se jen těžko vyvinuli do podoby, která nás odděluje od principu soužití v "mraveništi".  Umělec se stává umělcem tím, že jeho práce vyniká nad jiné nejen procesem tvorby, ale především finálním provedením. Jako profesionála jej lze označit v tu chvíli, kdy svět kolem sebe něčím výjimečným (většinou svou tvorbou)  obohacuje, inspiruje, povznáší či provokuje natolik, že se společnosti či jednotlivcům vyplatí jeho práci financovat.

 Markéta Kuttnerová, Tomáš Novák:  
Impropluskontra
(foto:enter5)

Život je hra, ale nutně to nemusí být hra divadelní. Ani tanec nevznikl proto, aby byl pouze jedním z uměleckých prostředků divadelního vyjadřování. Jeho existenčním úkolem je odrážet jak expresi, ale především impresi tohoto světa, nikde ale není dogmaticky dáno, že se tak musí dít skrze scénické uchopení. Jako pohyblivé metaforické zrcadlo obraz světa nepolyká, ale posílá dál do vesmíru a reakce nám pak vrací zpět. Hledáme-li začátek, nový restart, musíme se (s pokorou) vrátit k přírodě a v ní hledat cesty a kanály další komunikace, které činí tanec tím skutečným uměním.

 

Nakonec covidová pandemie je toho důkazem. I ten nejmenší organismus dokáže víc než miliarda uměleckých výtvorů, které jsou z většiny jen planými výkřiky do zdi, kde nikoho svým procesem vzniku neosloví! Pravda je totiž kdesi venku! 

Jitka Čechová (Pulsar): Představení o něčem (foto: enter5)

S pravdou má taneční umění přímo komunikovat a nebo má pravdu pravdivě a přirozeně interpretovat. Ne se s pravdou zbytečně dohadovat, ať už v touze na sebe upozornit, či ve snaze dojít k originalitě za každou cenu. Protože to pravdu zbytečně znehodnocuje a její místo pak zaujímá prázdnota vycpaná laciností objasňujících pohybů, slov, gest či artefaktů. Z pravdy i tance to pak dělá pouhý prostředek jevištní tvorby cílící na výsledný produkt divadelní show.

V současné době je tvůrčí originalita procházkou po tenkém ledě. Málokdy a málokomu se daří přijít s něčím zcela novým, vždyť tolik uměleckých prací v minulosti nemohlo dostatečně využít svůj potenciál, protože  bylo nutné dál tvořit něco nového. Ano, spoustu nepochopených děl nefungovalo jak mělo, jelikož doba a prostředí jim nebyly právě nakloněny, ovšem kolik uměleckých děl po prověření časem bylo zavrženo, neboť bez původního kontextu ztratily význam i uměleckou hodnotu? Vymezování vůči všemu a všem nedalo ve v posledních třiceti letech (snad až na výjimky v řádu jednotek) vzniknout stálým hodnotám, které by dokázaly vyvážit hodnotu originality a současnosti v umění. Neustálá snaha o novou tvorbu vyčerpala tvůrce i umění samotné.

Whispers: Svatojánská noc v Altě (foto: enter5)

Zůstává už jen prostor pro re-experiment, ve kterém lze prezentovat sílu své umělecké intuice, jež je nedílnou součástí skutečné umělecké osobnosti. Vyznačuje se schopností vědomě či podvědomě odhadnout, zdali už dozrála doba pro aktualizaci tématu či obnovení způsobu práce. Taková umělecká osobnost současnosti tvoří někdy na polorozpadlých základech "dávno využitého" stylu či s novou aktuální inspirací a intuitivní touhou něco zásadního pravdivě sdělit. Taková osobnost takto dokáže tvořit i na zakázku, pak pracuje s hlubokou znalostí pozadí a hodnot svých inspirací.  Nebezpečí, že se její dílo s dobou a prostředím nesejde, je tím de facto minimalizováno, aniž by bylo potřeba nějak cíleně fokusovat na proces tvorby (pokud to ovšem není samotný umělecký záměr celého díla, což má v současnosti také velkou atraktivitu označovanou jako "tvůrčí výzkum"). Každopádně i zde jako u všeho platí, že každou použitou inspiraci lze v rámci své umělecké tvorby plnohodnotně využít jen jednou.

Ale když oné umělecké osobnosti chybí osobitá vize, tvůrčí intuice  a k tomu absentuje i správné pochopení nabízených uměleckých inspirací, tak opravdu dobře tvořit nelze. Potom tomuto umělci zbývá jen ono akvarijní utrpení pod drobnohledem zastánců umění a tlakem donátorských institucí, které buď vygeneruje tu potřebnou uměleckou pokoru a nebo přinese uměleckou zášť.

Být profesionálním umělcem je výsada výjimečnosti tohoto povolání, které stejně jako jiné lidské profese, má své klady i zápory. Proces tvorby je jeho součástí, ovšem už dávno není pouze jeho výsadou. Nalezneme to v mnoha oborech lidské činnosti, rozvíjející lidskou společnost skrze kulturu, vzdělání, ekonomiku, průmysl, sociální inkluzi aj.
A i když pro samotný obor to asi není moc příjemné, považovat dál tvořivý proces za výsadu umění, je tak trochu překonaný předsudek z nedávné postmoderní minulosti. Je načase se od toho oprostit a posunout současný pohled na funkci a přínos umění ve společnosti zase o něco dál. 

A pak se i podívat se na tanec jako na samostatný umělecký obor novýma (divadlem nezatíženýma)očima.

Nikola Němcová - Ulov realitu! 4 (foto: Anna Benháková)