Tancem proti víře v globalizované blaho

 

Všichni jsme si rovni, ale někteří z nás jsou si rovnější. Někteří si mohou dělat, co chtějí a důsledky pocítí pouze symbolicky a jiní, ačkoliv nedělají skoro nic, i za to málo trpí dvakrát tolik. Sešel se nám tu zvláštní přírodní úkaz dvojího metru na jednu „délku“. Zatímco ve Francii jsou v rámci represe zbavováni svobody ti, kteří jen chtěli tančit, aby zachovaly schopnost svých životních potřeb, v našem srdci Evropy jsou ti, kteří okatě předvádějí svou privilegovanost účastí na papalášské oslavě, pouze „pokáráni“. Paradox toho, že patnáct let zpět ti samí dali rozkaz k mlácení těch, co chtěli jen s přáteli slavit tancem.

Je to už dávno, koho to štve? A kdo to dokáže odpustit? A věří snad někdo ve státní spravedlnost? Anebo někteří raději následovat toho "krysaře" s kohoutem na hlavě, protože se nebojí populisticky znásilňovat mrtvé odkazy?

Pod záminkou obecného ohrožení jsme všichni nuceni k izolaci sociálního kontaktu a stlačení svých existenčních aktivit na minimum. Ano, lze to vydržet s pocitem, že jsme na tom všichni stejně, že je všem měřeno stejným metrem a že je tomu tak všude. Jenže ten pocit zmizel s provalenou kauzou těch, kteří sami sebe pasovali do role zastánců práva a pořádku. Zeptejme se sami sebe, co je pro nás základní životní potřebou… Zeptejme se, jaká je míra tolerance vůči těm, kteří nás netolerují a jestli oni dokáží tu naši toleranci ocenit?

Přehodnoťme, nakolik chceme dál jen přežívat a čekat až nám legálně dovolí ilegalitu, aby nám ji mohli zakazovat, protože neodpovídá jejich vkusu, ruší jejich klidný spánek, vlastnická práva a především osobní kšefty. Anebo zkusme použít protivníkovi zbraně a využít šance ukázat, že o sobě víme a že jsme nad věcí. Že i těm chudákům ve funkcích a s majetkem přejeme mejdan, ovšem požadujeme rovné podmínky pro všechny. Nedají se změřit penězi, ale svobodou, která nekončí tam, kde začíná omezování jiných. Spravedlnost nebude skutečně existovat, pokud ji nebudeme sami svým postojem vyrovnávat a nezbavíme se strachu, který je nejčastější příčinou úmrtí.

Potřeba tance je od nejstarších věků člověka součástí jeho kulturní entity. Je způsobem komunikace a sociální interakce bez nutnosti fyzického kontaktu (pokud by někdo pochyboval, můžeme to rozvést v debatě), ale s nutností společného rytmu. Tancem může člověk oslovit vesmír stejně jako společenství dokáže dát najevo svou jednotu i své přesvědčení. Bez zbytečných slov ale s hudbou.

Není to alkohol (demonstrovat za hospody se nikdo neostýchá) ani drogy (někdo vdolky, jiný holky), co je předpokladem pro tanec. Může to třeba trochu pomoci, ale pokud má někdo pocit, že bez toho to nejde, tak ať si počká, snad se dočká. Že dostane obuškem do hlavy od těch, co mu pomáhají se chránit před jeho vlastní debilitou Nakonec spoustu lidí má bití rádo a nestydí se za to!

Svět se rozděluje, a přesto všichni volají po obnově vzájemnosti a solidarity. Vyzívají, protože ještě mohou a taky protože musí. Napříč spektrem už všichni vědí, že bez toho to neklapne. Projevit svůj názor a morální podporu je jedno z posledních práv, co nám ještě zůstalo. Jestli ho nevyužijeme, zmizí v zapomnění stejně jako přešlapy Vladislava Husáka. Zbyde jen policejní výsměch, tovární píchačky a pár videí na cloudu. Nebude budoucnost, zůstane ukňouraná minulost: „...jaký to panečku bývávalo…“

Poznámka pod úrovní horizontu:

Demonstrace stejně jako právo se shromažďovat za účelem projevení vlastního názoru je dovoleno. Názor lze projevit slovně, prostřednictvím uměleckého vyjádření (hudební produkcí) či vlastní fyzickou aktivitou (rytmický pohyb). Tanec se není v ilegalitě a tanečníci nesmí být bezdůvodně kriminalizováni!