S autory článku Problematickésklony dnešní taneční kritiky Hanou Polanskou Turečkovou a Petrem Soukupem se bezesporu shodneme na tom, že tanečně-teoretický diskurz je v naší umělecké komunitě Popelkou. Aby se z ušmudlané a odstrkované dívenky za kamny stala společensky uznávaná osobnost či alespoň tajemně vyhlížející kráska lámající srdce politiků na potkání, je pro nás tři stejně zbožným přáním. Tím však naše společné tendence končí, protože jinak se jen těžko nalézáme stejnou řeč, určitě by jsme nenalezli shodu ani v případě druhu ořechového plodu, jenž by nám pomohl, v případě eventuality “zhmotnění” pohádkového procesu, takový zázrak zprostředkovat. Rozdíly modifikací našeho vnímání ve stejných konkrétních bodech jednoho celku vychází (i přesto, že jsme generačně přímí vrstevníci) z různorodosti našich životů a jejich filosofických postojů, estetických i uměleckých preferencí či specifik individuálních profesních a osobních zkušeností.
Pravda, ještě jednu věc máme společnou. Často si myslíme, že se protistrana ve svém úsudku mýlí a dobře si uvědomujeme, jak lehko se takový “omyl” může stát stavidlem. Stavidlem, které jak spouští, tak blokuje další polemické reakce I obdobné publicistické tendence.Žijeme v 21. století, éře
fenomenologie mediálního věku. Umění si v posledních sta letech
prošlo bohatým procesem post ismů, které zásadně změnily
individuální vnímání estetických hodnot u jedince I u celé
společnosti či jednotlivých komunit. Tradice, moderna, inovace,
inspirace, originalita, citace, to vše nyní jen ztěžka na první
dobrou dokáže obhájit jasnou uměleckou osobitost bez dalšího
výčtu souvislostí. Současná synkretické vnímání projevů
existenciální kulturnosti vytváří zcela nové formáty
tvořivosti a komunikace, ve kterých již pro konzumenty umění
neplatí dosavadní konvenční pravidla vnímání a řazení.
Potřeba se tvořivě vyjadřovat a komunikovat je v současnosti
silnější než kdykoliv předtím, stává se téměř základní
životní potřebou a základním právem ve společnosti, která se
nazývá demokraticky svobodnou. To sebou nese nejen klady, ale i
zápory, s nimiž se musíme umět vyrovnat, abychom tento jev mohli
využít k všeobecnému prospěchu.
Umění může být
všechno a nebo také nic. Kde je ona dělící čára, která
určuje, co lze za umění považovat? Kdy se umělec stává z
amatéra profesionálem? A může být profesionál určitého oboru
automaticky považován za profesionála v oboru jiném, například
příbuzném? Kdo je oprávněn toto posuzovat a komu se zodpovídá?
A dokáže posuzovaný umělec, vnímat dosah své umělecké tvorby,
její přesah hodnot, spirituální či sociální resonanci? A musí
mít umění nutně nějaké další hodnoty než jen ty estetické?
Na otázky, které trápí současný umělecký diskurz stejně
palčivě jako v minulosti, stále nelze v kontextu aktuální
současnosti jednoznačně odpovědět, protože realita je mění každou minutou, každým dnem.
Co však setrvává
jako platná a neměnná hodnota umělecké tvorby je fakt, že se
musí svých příjemců a konzumentů (neboli diváků či
návštěvníků), metafyzicky dotknout a tím v nich viditelně
zanechat neviditelný otisk.
Možná, že vývoj
tanečního umění je u nás trochu zpožděný oproti světovým
trendům, ale díky globalizaci, digitálním technologiím a mnoha
zahraničním umělcům trvale u nás působících či pravidelně
hostujících, není tato propast až zas tak závratná, jak se s
oblibou a podle potřeby dokola alibisticky prohlašuje. Ano, i v
našich zeměpisných šířkách je už éra postmoderního dozvuku
konceptualismu jaksi za zenitem, nakonec podobně jako v západní
Evropě či Americe. Fenomén perfomativity jako uměleckého
přístupu ke scénické tvorbě už zcela překryl konceptuální
snahy stimulovat scénická umění z vnějších pozorovatelských
pozic teorie umění. Související filosofie a tvůrčí přístupy
pak opět otevřely svou náruč procesům vycházejícím z umělecké
intuitivnosti a hry vedle těch, které staví na intelektuálním
základu teoretických vizí a reakčnímu vymezování se vůči
dosavadním jevům. Nicméně všechno toto je možné akceptovat a
nutno respektovat. Propojení intelektu a intuice se podobně jako
propojování oborů a žánrů stává uměleckým ideálem a
nevyčerpatelným zdrojem inspirace.
Choreografie jako prostředek
uměleckého vyjádření tak může zcela bez výčitek opustit
místo, které jí postmoderní snahy konceptuálních myšlenek ke
20. století vykázaly, aby ji mohly terminologicky podchytit a
definičně zařadit, neboť se svou éterickou neuchopitelností
přítomného okamžiku vymykala jejich dosavadním klasifikačním
vzorcům. A protože je vlastně trochu i děsila svou neodnímatelnou fyzičností
narušující levitující nehmotnost postmoderní teoretické existence, lze
vystopovat ony “non-dance” snahy eliminující fyzický tanec
reinkarnací jeho vlastnosti do neorganické hmoty mimo člověka a
jeho lidství.Možná pozůstatek křesťanské lobby či nedostatečné taneční výchovy v dětství.
Pro některé naštěstí, pro jiné
bohužel, současná doba opět nalezla pro existenci umění v
lidského pohybu cestu zpět a to skrze performing arts a divadelní
fenomenologické tendence. Takže tanec respektive choreografie se
může beze výčitek opět vrátit ke svému původnímu významu vycházející z
podstaty svého etymologického výkladu: Choreo - tanec, grafie –
zápis respektive tvorba.
Choreograf je tedy stále primárně
vnímán jako tvůrce tance, stylizátor pohybu, režisér scénické
fyzičnosti. Tanec je umění pohybu, které si v rámci scénické
produkce vždy spojujeme s lidským tělem, stejně jako například
zpěv s lidským hlasem nebo hudbu se schopností člověka ovládat
zvuk. Nikde se neříká nic o tom, že tanec nutně musí znamenat
stylizované kroky v harmonicky uspořádané taneční variaci,
nikdo to dogmaticky nepožaduje, naopak. Choreograf současnosti
pracuje s pohybem jako s prostředkem uměleckého vyjádření, jako
s mediem, které je nositelem uměleckého sdělení v performativním
díle. Každý detail pohybu má svůj význam, beze slov a bez
narativnosti nese sdělení o charakteru, situaci, čase. Je ideálním
neverbálním a tedy univerzálním zdrojem komunikace, jeho rytmika
přináší dynamiku odrážející veličiny vesmíru a stává se
energetickým zdrojem mezi-dimenzionálního propojení. Je ovšem
pravdou, že těmito otázkami se mými oponenty uctívané dílo
Viktora Čecha zaobírá jen velmi okrajově. Zřejmě tento
teoretik vizuálního umění a odborník na postmoderní taneční
teorii nepočítal s tím, jak brzy bude vzdálená budoucnost
aktuální.Pokud v této aktuální budoucnosti budeme odmítat tanec jako fyzický projev lidství, ztratíme sami sebe a svůj potenciál tranformace. Zastavíme se a necháme pohyb existovat jen okolo nás ve hmotě bez duše. Důsledky si pak poneseme sami.
Nikdy by mě nenapadlo upírat Marie
Gourdain umělecký potenciál, či jí přisuzovat povrchnost v
jejím uměleckém záměru. Nicméně ne vždy se může podařit
postihnout hloubku svých uměleckých vizí tak, jak umělec původně
zamýšlí. Na vině není jen on sám, ale často okolní aspekty,
které na sebe vždy neupozorní včas, což je činí snadno
přehlédnutelnými.
Někdy je také potřeba časový odstup,
aby byla umělcova genialita pochopena. A pokud je tato francouzská
sochařka skutečně natolik fenomenální choreografkou, že lze
její jméno bez uzardění stavět vedle Loi Fuller, Oskara
Schlemmera či Alwina Nicolaise, čas dá jejím obdivovatelům jistě
zapravdu a já se budu radovat, že jsem měla možnost osobně
pocítit dotek její mimořádnosti. Představení Mu-tation při
svém prvním uvedení v divadle Ponec ovšem neřeklo o své autorce
tak ani tak. Prezentovaná práce s objekty, respektive hra s odlitky
stejně jako s pohybem nikterak neakcentovala uměleckou výjimečnost
a šeď (ať už choreografická či taneční) se v mé recenzi
stala jen synonymem pro nižší uměleckou průměrnost. Pohybovou, inscenační,
instalační. Původní umělecký záměr a jeho proklamovaná
hravost v této šedi bohužel zanikly a jejich estetické hodnoty se
roztříštily.
Dobré umělecké dílo se v jakékoliv době
vyznačuje vyváženým poměrem silného a nadčasového uměleckého
záměru a jeho kvalitního zpracování. Pokud jedno převáží
druhé, stává se tento aspekt danému uměleckému dílu
handicapem. I z tohoto důvodu se osobně se přikláním k tomu, aby
Marie Gourdain své budoucí choreografické práci pro divadelní
prezentaci hledala i jiné cesty realizace svých uměleckých
sdělení a vizí, než jen skrze ty, které jí před-rýsovaly
teoretické myšlenky pravověrně oddané postojům vyšuměného
konceptualismu. A nebo, aby ve snaze o uznání, méně sázela na
oblíbenost tradiční konvence divadelního prostoru a klidně více akcentovala alternativní
možnosti (např. galerie či jinou non scenic architekturu), díky kterým bude stále hrdou vlajkonoškou nové
performativity v prostředí českého tanečního a pohybového
umění. Nakonec ve své jiné produkci, nejen ve spolupráci s tYhle,
se už tímto směrem několikrát s úspěchem vydala.
Snad
by se na tomto místě hodila citace nějaké autority, ale žádná
mě bez přemýšlení nenapadá a hledat se mi nechce stejně jako
dohledávat teoretické zdroje, které mě snad k těmto mým výše
uvedeným myšlenkám inspirovaly. Ale nikdy není od věci trochu
odlehčit vážnost situace a proto vzpomenu na sarkastická slova
nestora české divadelní kritiky Jana Císaře, která s oblibou
opakoval svým studentům v cynické nadsázce, když konstatoval
úklady své profese: “...Na dobrém představení se dobře
spí.” Já osobně při premiéře Mu-tation nespala, ale
zívnutí v přeplněném divadelním sále jsem párkrát potlačila.
Na chvostu celkového zájmu o
taneční umění nalezneme jen minimum smysluplných debat, které
míjí osobní rovinu zaujatosti a předkládají všeobecně
obohacující argumenty v odpovídajícím kontextu bez alibismu
tendenčně vystavěných frází. Je trochu smutné, že ani tato
názorová přestřelka nebude výjimkou, protože moji oponenti
volili svou obvyklou cestu, skrze kterou se pouští do polemik
tohoto druhu již nějaký čas. Jejich nikterak nepřekvapující
špetka naivní podlosti interpretuje mé postoje velmi zavádějícím
způsobem tak, aby se vytvořila paralela v citacích vybraných
autorit a vzniklý dojem pak poukazoval na mou názorovou omezenost,
případně zdůraznil mylnost mého publikovaného úsudku. Takovýto
jejich text sice zahrnuje množství přínosných faktů, ovšem
jejich souvislost s tématem se z většiny jaksi míjí. Tím trochu
postrádají logický smysl a nad hromadou chytrých alibistických
frází zůstává čnít jako žerď bez praporu jen jejich marná
snaha adorovat osobnost, jejíž umělecké dílo se stalo předmětem
naší sporné reakce. Druhotným efektem je pak do očí bijící
úsilí znovu přitáhnout pozornost k představení, které větší
všeobecný zájem nevyvolalo a pomalu, ale jistě, upadá v
zapomnění.
Když tak nad tím přemýšlím, nemyslím, že
by se mi chtělo znovu trávit čas polemikou nad tím, proč se to
předmětné taneční inscenace děje a co je toho důvodem. Jsem
si ale jistá, že mou recenzí to není. A jestli ano, tak proto, že
se mi prostě text nepovedl. Ovšem ve stejné míře jako se Marie
Gourdain nepovedlo její představení Mu-tation. Prostě, i mistr
tesař se někdy utne!
Ještě se přece jen sebekriticky zamyslím... Ano, má recenze možná opravdu může na někoho působit povrchně, odmítavě a bez snahy pochopit umělecké pohnutky, i když taková určitě není, což musí být všem, kteří mou práci znají, jasné. Stejně jako Marie Gourdain, i já jsem věnovala textu souvisejícímu s Mu-tation, opravdu maximum nejen časové, což by mi několikrát text urgující redakce Tanečních aktualit.cz mohla potvrdit. Ačkoliv mě to netěšilo, dlouze jsem se zamýšlela a hledala souvislosti a zašifrované sémiotické odkazy, skryté detaily významů. A zřejmě i já, stejně jako dotyčná umělkyně, jsem zůstala ve svém výsledku nakonec nepochopena. Možná proto, že jsme si obě v nejhlubší úrovni našeho podvědomí včas uvědomily, že skryté poselství, které jí zpracovávané téma nese, nelze veřejně ventilovat a není ani možné je ani v náznacích akceptovat či analyzovat. A proto jsme jeho přítomnost obě záměrně potlačily a rozmělnily. Ona do choreografické šedivosti a já do textové příkrosti.
Protože i takové věci se v tanečním a pohybovém umění někdy dějí!
Žádné komentáře:
Okomentovat