Mimo hlavní zorné pole....

Voluntas Vitae
Foto: Vojtěch Brtnický 

Několik postřehů k tanečním produkcím a osobnostech, které nejsou úplně v záběru, interesu nebo vkusu jiných tanečních publicistů a já jsem ještě neměla příležitost nad nimi meditovat. 

Divadlo Ponec a Tanec dětem

Mezi námi
foto: Vojtěch Brtnický

Aktivity Tance Praha v oblasti propojení tance a dětí, patří k velmi záslužné činnosti, kterým se tato organizace, nyní již zapsaný ústav, mimo jiné věnuje.
Nebudu se tady vracet do nějakých podrobností historie o tom, jak vzniklo v Ponci Dětské studio, jak se jeho podoba mění v závislosti na osobnosti, která jej vede či jak se vyvíjí i dramaturgie titulů určených v divadle Ponec dětskému divákovi.

Loňskému roku kralovala „poneckému“ repertoáru pro děti dvě interaktivních představen (obě ovšem měla premiéru už v roce 2013) a jistě budou k zhlédnutí i v roce letošním, kdy budou diváci mít možnost vidět ještě dvě nová díla určená především dětem v různých věkových kategoriích.

Tvůrčí skupina Barbora Látalová a kol. v dramaturgii Hany Strejčkové vynikající Karneval zvířat na hudbu Camilla Saint-Saënse. Hana Strejčková loni pokračovala v tvorbě samostatně pod hlavičkou FysioART o. p. s.
Mou reflexi nové premiéry Mezi námi z prosince 2015 naleznete ZDE

Choreografka a pedagožka Mirka Eliášová je zase autorkou druhého úspěšného „dětského“ Světa z papíru a její další novou inscenaci určenou starším dětem s názvem Momo budou moci diváci v Ponci spatřit 1. 6. 2016 při zahájení Tance Praha 2016.

Svět z papíru

Mirka Eliášová
U tvůrčí osobnosti Mirky Eliášové, choreografky a pedagožky tohoto oboru na HAMU se pozastavím. Poslední dobou se její choreografická práce představuje spíše ve formě  site-specific na kterých pracuje se stabilním tvůrčím týmem:  Jiřím Jaklem, který vytváří zvukový aspekt představení a s Vladimírem Burianem jako s autorem světelného designu. 
Kromě s inspirací z prostoru, pracuje tato choreografka dlouhodobě i s aspekty taneční improvizace v konceptuálním směru využití náhodných jevů, přičemž vychází z Forsythových metodických principů , kterou dlouhodobě zkoumala prakticky i teoreticky.

To na české profesionální taneční scéně vídáme jen velmi ojediněle (většinou se jedná o studenty Mirky Eliášové), a tak to pro mnohé  představuje něco, co bohužel nejsou schopni hlouběji pochopit a raději to odmítají. Nyní, když tento způsob tvorby a tanečního vyjádření zažívá svůj comebackový boom (Forsythova technika improvizace bude letos diskutována v rámci doprovodného programu Tance Praha) je Mirka Eliášová ve vyšším levelu, kde hledání již nahradilo vědění. Dokáže improvizaci (nejen tu taneční) využít přesně tak, jak je potřeba a diváci se při těchto představeních určitě nestávají rukojmími jejích uměleckých snah jako u některých jiných našich i zahraničních tvůrců.

Mirka Eliášová ve své taneční inscenaci
Voluntas Vitae
foto: Vojtěch Brtnický

Zřejmě nejuvědomělejší žačka Pavla Šmoka (v ročníku studovala obor choreografie na HAMU spolu s Lenkou Dřímalovou, Reginou Hofmanovou a Danou Morávkovou) představuje onu linii českého současného tance, který si libuje v menším zdůraznění narativnosti děje, vysoké muzikalitu tance a eleganci pohybového slovníku. Její  Voluntas Vitae uvedené v Libeňské synagoze během podzimu 2015 považuji, za to nejlepší, co lze v tomto směru na české scéně vidět.
Ti, kteří nedokáží číst mezi řádky tanečního jazyka nebo nerozumějí skutečné hodnotě tance jako svobodného vyjadřovacího prostředku, jenž se obejde i bez berliček popisnosti a pohybově-tanečních klišé, často automaticky tento směr tvorby odsuzují. Tím však není na kvalitě této autorské práce Mirky Eliášové ubíráno, je jen některými opomíjena.


Devoid
Podobně, i když samozřejmě jinak pracuje i Michal Záhora. Devoid se snaží přiblížit divákům na co nejkratší vzdálenost pochopení. Nelze mu to vyčítat, protože jeho fascinující taneční projev nedovolí přemýšlet nad dalšími vrstvami významů přenášených informací a více než rozum zaměstnává divácké emoce a citovost.

Michal Záhora v Devoid
foto: Vojtěch Brtnický

Jeho vnímání tance je jiné a přece stejné. Staví na přiznání práce s principy psychoanalýzy, jeho díla jsou v konečném tvaru fixována a sdělení o něco (alibisticky?!?) konkrétnější. Nejnovější zářijová premiéra jeho sóla
Devoid je jedním z prvních děl, které vznikly v rámci evropského projektu Be SpectACTive, který pracuje na vývoji a vzdělávání publika formou podpory aktivního diváctLesson of Touch Miřenky Čechové) nebo jsou součástí porot a hodnotících skupin organizací, které se do tohoto projektu zapojily (jako například Divácká porota pro Českou taneční platformu)

ví v současném performing arts. Zjednodušeně to znamená, že diváci jsou inspirací tvůrců (jako v případě devoid) či se stávají součástí představení (jako například v inscenaci

Dogtown

V rámci zářiové premiéry Devoid bylo také uvedeno dílo Izraelského choreografa Nadara Rosana, které v koprodukci Prague Pride vzniklo z iniciativy Honzy Malíka původně jako site-specific pro 5. ročník festivalu Prague Pride. Duet Martina Šalandry a Romana Zotova je lehce společensky angažovaným, ale je čistě tanečním dílem, které má své přednosti i zápory.
Mezi ty pozitivní aspekty patří jeho společenská naléhavost, která se neomezuje pouze na problematiku společenského vnímání gayů, tak by se na první pohled mohlo zdát. Důležitá je nejen svoboda projevu, ale i potřeba protestu a možností vyjádření vlastního názoru a postoje.  Stále s trochou nejistoty se potýká jeho veřejné uvádění, protože i když je připraveno a zcela jistě určeno do „terénu“, jeho atmosféra se ne zcela ztotožňuje s hlučností veřejného prostoru, kde divák ztrácí intimnější kontakt s tanečníky, ale získává autentičnost místa. Každopádně se jedná o představení hodné pozornosti.

Alta sobě
Zajímavé je i inscenace, která se od září 2015 stala další součástí repertoáru Studia Alta pod názvem Uhozené květinou v režii a choreografii Petry Tejnorové. Představení není jen feministickým výlevem, jak by se na první a povrchní pohled mohlo zdát, ale spíše osobně anonymní tanečně-divadelní výpovědí o zažitých stereotypech, daných archetypech a ideálních prototypech souvisejících s ženou a ženami. Tři protagonistky jsou každá jiná. Vanda Hybnerová zkoušená životem, Lucia Kašiarová konfrontovaná rodinou i kariérou, Tereza Ondrová pro svůj vzhled škatulkovaná. Jsou spolu i každá zvlášť, podporují se, drží se i podrážejí.
Inscenace zpracovává ženu jako květinu a čarodějnici zároveň. Klade otázky, na které dává ihned možné odpovědi, napadá šablony jejich vlastními zbraněmi. Ironizuje, vulgarizuje, adoruje a konstatuje zároveň.

Uhozené květinou

Žánr tohoto druhu je v našich zeměpisných šířkách spíše ojedinělý. Výrazové a vyjadřovací prostředky málokdy mají takto vyvážené zastoupení ve všech směrech a úrovních samotného divadelního kusu.  Stejně jako znovu potěší zvládnuté pohybové schopnosti Vandy Hybnerové, tak mile (opět) překvapuje i naléhavost hereckých akcí Terezy Ondrové.  Vizuální proměny Lucie Kašiarové zase kontrastují unylost přístupu i pohledu okolní společnosti.
Je pořád se na co dívat, pořád o čem přemýšlet.  Jednotlivé akce do sebe zapadají jako puzzle. Vanda hledá v osudových ženských divadelních rolích sebe sama, zatímco Tereza tančí na remix všeobecně známé písně spojené s tancem dík klipu, který vypovídá o všem, co kolem sebe tanečnice vnímá a představuje, stejně jako to, jak svět vidí samotnou tanečnici.
Zde nutno poznamenat, že Tereza Ondrová je výjimečnou tanečnicí a v tomto sóle klipovou interpretku snadno „strčí do kapsy“.
Lucia mění role podle potřeby. Nechybí krásné svatební šaty, paruky, přiléhavá trička, růžové hračky ani igelitky. Interpretky nikdo nešetří a ony nešetří ani sebe ani publikum. Interakce je víc než jen pohled do hlediště a důležité také je, uvažování o lásce a pornu toto dílo vynechává.
Uhozené květinou jsou velmi kvalitní inscenací, které bohužel samotné téma, chápané jako genderově směřované klišé, lehce podráží nohy.  Je to na jednu stranu škoda, na druhou ovšem právě proto, může představení vždy zůstat nad věcí a být opravdu funkční ve svém společenském apelu.


Zamyšlení nad Ceviche

Ještě jednou z Alty, tentokrát o něco mladší titul Ceviche ovšem pod hlavičkou VerteDance, který je novým projektem, jehož realizaci v součinnosti s hudební skupinou Zrní iniciovalo právě VerteDance. Ke spolupráci produkce přizvala známého tanečníka, pedagoga a choreografa Davida Zambrana a na jevišti můžou diváci vidět tančit kromě Terezy Ondrové i Martinu Hajdylu Lacovou, Luciu Kašiarovou a Báru Látalovou.

Ceviche přiznává své těžiště v improvizaci. Je prezentováno spíše jako nenarativní esence taneční inscenace, jako rituální událost, která více než na konkrétní podobu dbá na vystihnutí podstaty tance v přítomnosti tzv. „tady a teď“. Fixovaná struktura určuje základní podobu dění na jevišti, které však svou civilní povahou a akcemi bez vnitřní motivace působí lehce nekonkrétně.
Zkušenost s improvizací a jejím využíváním v tvorbě a používáním na jevišti není cizí žádné z uvedených protagonistek. Všechny čtyři tanečnice pracují se svým osobitým tanečním projevem a jsou schopné využívat i nabízenou situační přítomnost. Nicméně důležitou roli hraje přítomnost hudebníků, kteří se s takovou tvorbou setkávají teprve krátce a ne vždy vypadají, že sdílejí stejné nadšení a pochopení pro věc. Přesto se však odvážně pouští na tenký led do prostoru jeviště a spolu s tanečnicemi hledají podobu tohoto jevištního tvaru.


Hodnotit představení Ceviche není úplně jednoduché. Na jednu stranu lze konstatovat snahu o získání nových poznatků a zkušeností u všech zainteresovaných, na druhou stranu by zkušený i laický divák jistě uvítal fungující spolupráci a jasný koncept se záměrem, který je srozumitelný všem nejen na jevišti. Ten David Zamrano sice nastavil, ale s postupujícím časem se jeho funkčnost rozpíjí a v představení chybí ono „vnější oko“.  Snad je to jen dočasný jev, ze kterého skupina najde do budoucna východisko. Byla by to škoda, kdyby se celá inscenace postupně rozložila, protože samotný tanec je v Ceviche skutečně velmi hodnotnou veličinou.
Svým osobitým a výjimečným pohybovým projevem upoutá však pozornost diváka především Martina Hajdyla Lacová, která je také nejvíce dominantní během jednotlivých akcí. Její tanec je něžný i silový zároveň a přitom jakoby se jen vznášela vzduchem.  Zcela opačná, expresivní až lehce sebeironická, zemitě energická je Lucia Kašiarová, která se nebojí riskovat. Tereza Ondrová využívá poskytnutý prostor podle svých možností a ani ona nemá problém zlehčit vážnost situace, když je třeba. Tím nejpřekvapivějším aspektem celého projektu je ovšem Barbora Látalová. Ta za poslední dobu prošla velkou proměnou v tanečním i pohybovém výrazu a vedle technicky školených tanečnic je její taneční charisma ještě výraznější a působí velmi vyspěle. Vrcholným okamžikem celé inscenace je bezpochyby její duet a Martinou Hadylou Lacovou, ve kterém se tanec mění na energetické proudění a pohyby se fázují, dělí a zase slučují do geometrických fraktálů.
Ceviche znamená pro VerteDance stejně jako pro všechny na projektu participující hlavně nový způsob práce a s ním související i nový způsob myšlení nejen o tanci.

Gossip
(text je citován v příspěvku Co jen to mám já za vkus aneb... není náhodou na webu ČTP tisková chyba?)
Tento titul, v pravém a skutečném slova smysl, u zdobí všechny znaky typické pro taneční a fyzické divadla. Jedná se nejnovější práce choreografky Lenky Vágnerové.
Listopadová premiéra Gossipu skupiny Lenka Vágnerová & Company v LaFabrice přinesla konečně dlouho toužebně očekávanou podobu kvalitního tanečního díla, které nemá žádné trčící „ale“.

 Téma společenské kritiky zpracované s nadsázkou a ironií bez zbytečných emocionálních výkyvů a drastických výjevů. Taneční slovník autorsky osobitý a tím do jisté míry, oproti jiným produkcím tohoto žánru, velmi osvěžující. Vychází z toho, čím Lenka Vágnerová prošla. Asi tím nejvýraznějším příkladem jedna z individuálních inspirací z oblastí jazz dance či chcete-li dance show, kterou dokázala v pravou chvíli přetavit do scény připomínající černý pulsující oheň rozdmychujíc vášně mezi protagonisty. Podobných a originálních okamžiků je v celé inscenaci více vždy s jiným impulsem původu. Divácké asociace mohou pátrat v paměti, ale ne proto, aby hledaly původce, ale aby ocenily vystihnutí tolik známého a přece již zapadlého podnětu. Roztančené scény připomínají plachtění ptáků v kontrastu s emocionalitou dramatických scén, které až s nepříjemnou přesností nepopisují, ale naznačují komplikovanost vztahů, ubohost přetvářky i hořkost procitnutí. Ačkoliv „drby“ jsou svým názvem velmi výmluvné, přece jen je obsah daleko vrstevnatější, než se na první pohled zdá. Hovoří o lidské touze zaujmout, milovat a být milován, slabosti podlehnutí a hořkosti procitnutí. Drby jsou kořením společnosti, ale důsledky pomluv jsou někdy i fatální. Zlatavá barva dominující scénografickému zpracování naznačuje marnivost pozlátka životního stylu, do kterého je dění na jevišti zasazeno. Ovšem tím, co posouvá celé představení na zcela jinou, vyšší úroveň je hudba Ivana Achera. Od industriálně formovaných zvuků, etnicky laděného zpěvu přes základní úrovně elektronické hudby do deephouseových rovin a zase zpět až k melodickým motivům a minimalistickým podporuje děj i pohybové zpracování a dramatičnost akcí. Bezpochyby bez ní by celé dílo bylo jen poloviční. Takto je tím, co lze komukoliv bez obav doporučit a to lze u českého jevištního tance lze jen málokdy.

Doplňme, že Gossip získal letos zcela zaslouženě. dvě nominace na Cenu Thálie pro Andreu Opavskou a Ivo Sedláčka.
A když se jedná o drby, je lehkou pikantností, že zařazení do výběru na ČTP  provázela rozvířená živá diskuze, která způsobila některým členům programové rady festivalu dlouho nevídanou potřebu nebýt nad věcí a hájit své rozhodnutí (či spíše nevýběr), který byl zcela v protikladu názoru divácké poroty (a možná i zbytku světa). Vypadá to, že to činí z Gossipu zcela zásadní dílo, ať už je vaším šálkem kávy nebo ne. 

text připraven pro časopis pam pam 1/ 2016 

upraveno pro potřeby blogu