Pohledem zpět....Tanec Praha 2015

Blíží se další ročník našeho největšího festivalu tance a pohybového divadla Tanec Praha 2016. Snad je to vhodná doba, kdy se lze vrátit k minulému ročníku, který jsem měla možnost kompletně zhlédnout, a i když opožděně, přece jen mám potřebu jej reflektovat, protože za to stál. Nejen díky zajímavě vystavěné dramaturgii, ale i pro akcentování trendů, které jsou pro podobu našeho i zahraničního tance zásadní. Třeba se to bude hodit k porovnání a nebo jako příjemná vzpomínka či jak námět k zamyšlení v konfrontaci s dneškem.
Tu si ovšem musí vážený čtenář obstarat sám....

Motto loňského festivalu Tanec Praha 2015 „za vaše představy neručíme“ bylo více než výmluvné a odráželo to, co všichni, kdo s tancem máme co do činění, cítíme. Jeho schopnost zobrazit svět bez popisných argumentů pouze prostřednictvím neuchopitelných esencí mimosmyslového porozumění, surfujícího na vlně vnitřních estetických hodnot každého z nás. Pokud máme podobnou životní zkušenost jako autoři, dokážeme bez problémů pochopit to, co se nám tancem snaží sdělit. Nicméně kvalitní představení pracuje s těmito úrovněmi chápání mnohovrstevně a dokáže i nepoučenému diváku přinést skutečný umělecký zážitek.

Loňský Tanec Praha 2015 otevřel svůj program představením, které se stalo skutečnou událostí nejen sezóny, ale i celého roku 2015. Jasně naznačilo i určité směry, kterými se dál bude jevištní taneční umění ubírat. Impromptus přivezl berlínský soubor Sasha Waltz&Guest, který je u nás považován za jeden z nejvýznamnějších souborů Evropy. Na živou klavírní hudbu od Franze Schuberta se na prknech Hudebního divadla Karlín prezentovalo dílo této výjimečné choreografky, jehož podoba se odvíjela od struktury hudebních skladeb, a to jak ve formě, tak v pohybovém respektive tanečním obsahu. Hravost a čistota v tanečním projevu zdůrazňovala linii středoevropských tanečních trendů, které nalézáme tu a tam i v naší české kotlině právě u těch, kteří tvoří v souladu s hudbou. I přes špičkové interpretační provedení byla v choreografii cítit síla skutečnosti, pravdivosti a přirozenosti. Design scénografie využil jednoduchosti geometrických linií, dominující dřevěný materiál se postupně kombinoval s pískem, barvami a nakonec i s vodou bez snahy o efekt či oslnění diváka. Malý bazének pro tanečnice se stal jezírkem vodních nymf, které nejen dováděly, ale i dráždily svou bezprostředností. Skutečný zážitek z tance dozníval u mnohých z publika ještě dlouho během následujících dní, ovšem našli se i tací, pro které to bylo nepochopitelné a nezajímavé.

Divadlo Ponec uvádí již několik let v rámci Tance Praha, tohoto i v mezinárodním měřítku renomovaného festivalu, evropské mladé talenty, a to pod názvem Evropská taneční laboratoř.
První příležitost dostala v loňském roce choreografická práce Skin me tří maďarských umělců (Viktoria Dányi, Csaba Molnár, Zsofie Tamara Vadas), kteří přizvali ke spolupráci dva hudebníky (Adám Czitrom, Áron Porteleki). Téma lásky a vztahů se poměrně rychle eliminovalo na jakési náznaky sexuálních praktik a erotických fyzických projevů bez jakékoliv snahy hledat jinou formu vyjádření, než je popisnost. Trochu nudné a trochu „za zenitem“, protože úplně mladě tanečníci zrovna nepůsobili.

Druhá laboratoř naopak předčila očekávání. Kombinace mladého francouzského a italského pohledu na tanec měla skutečně současnou tvář. Francouzská choreografka Maxence Rey uvedla se svým souborem Cie Betula Lenta trio Curiosities, které vzniklo v roce 2014 na téma díla Hieronyma Bosche. Jako by jeho záhadné postavy ožívaly v trochu strašidelném i groteskním dění, které využívalo minimalistické pohybové zpracování a silnou expresivitu ve výrazu. Claudia Catarzi z Itálie se představila v sóle bez hudby Qui, ora. Kromě čistoty v taneční projevu zde zaujal i nezvykle řešený light design využívající odhalenou stropní konstrukci.

Dramaturgie festivalu Tance Praha 2015 nabídla divákům velmi vyvážený program a nebála se ani nezvyklých žánrových experimentů. Stále více se prosazující trend dokumentárních představení přivedl na jeviště divadla Ponec výsledky historiografického výzkumu s názvem An Introduction, který se vydal po stopách zásadního díla taneční historie baletu Kurta Joose Zelený stůl. Jakkoliv je toto téma významné a klíčové v rámci novodobého světového tanečního dění a prezentace jeho výzkumu nabízí množství eventualit, jak jej pojmout, španělská choreografka, tanečnice a badatelka Olga de Soto je eliminovala na orální přednes faktů a popisu svého výzkumu s pouze základním uvedením kulturně-společenských aspektů. Škoda takové příležitosti, kterou by zcela jistě šlo využít trochu atraktivněji nejen k popularizaci taneční teorie a vědy. Možná by pak přilákalo do hlediště více než jen pár diváků (především tanečních teoretiků) zajímajících se o taneční dějiny.

Histoire de l´imposture

Naopak režijně i dramaturgicky velmi dobře uchopené bylo taneční divadlo Histoire de l´imposture,
které z Belgie dovezla skupina Cie Mossoux-Bonté. Společenská přetvářka jako téma, které nikdy neztratí svou aktuálnost, se projevila na jevišti Ponce ve všech svých podobách natolik, že pro některé diváky to bylo až fatální. Bezpochyby nejzásadnější představení festivalu pracovalo kromě expresivity ve výrazu a pohybu i se scénografickým aspektem inscenace včetně akcentace významu kostýmů. To mu najednou dalo velký punc originality ve všeobecné taneční produkci, jako můžeme běžně vidět u nás i v zahraničí.

To ovšem nelze zcela říci o performanci kombinující videoart a tanec, uvedené ve Studiu Hrdinů, (divadle pod Veletržním palácem). Rakouská tvůrčí skupina Liquid Loft metodou filmového snímání sice vzala diváky na výlet do mikro i makro světa organických objektů tvořících slavnostní večeři, ovšem originálním to určitě nazvat nelze. Deep Dish bezpochyby zaujme laického diváka využitím moderních technologií, ovšem jejich propojení se samotnými interprety v rámci obsahu inscenace působilo spíše jako náhodný sled zeleninových scén než jako propracované sdělení.

Deep Dish

V rámci programu Tance Praha 2015 proběhlo i několik site-specific představení, ve kterých účinkovali čeští tanečníci. Ve Veletržním paláci to bylo například pod vedením německého choreografa a performera Michy Puruckera deset tanečníků, kteří účinkovali v choreografické instalaci s názvem News garden / private echoes. Tanec v propojení s textem televizních zpráv předčítaným dvěma herci jako hlasateli. Kontrast mezi obsahem slov a netečností tanečního projevu působil velmi silně, možná i trochu jako apel na skutečnou podobu světa, pozici tance a jejich vzájemného vnímaní ve společnosti i samotné taneční komunitě.

Domácí tanečníci se mimo to (a další performance realizované například na Vítkově) představili i v samostatném večeru. Premiéra česko-slovenského duetu Terezy Ondrové a Petera Šavela s anglickým názvem As Long As Holding Hands byla výsledkem jejich zkoumání různých podob jednoho (možná i více) romantických vztahů. Představení působí trochu prvoplánově svým útočením na naše zkušenosti s láskou, která často doplácí na překážky způsobené nedorozuměním či neochotou poslouchat, ale každopádně je skvěle zatančené a plně v duchu motta celého festivalu, jemuž posloužilo i jako motiv pro jeho vizuál. Za představy, které při sledování tohoto představení naskakují se opravdu ručit nedá.

As Long As Holding Hands 

27. ročník Mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla Tanec Praha 2015 zakončil v České republice populární a oblíbený izraelský soubor Batsheva Dance Company. Jeho choreograf Ohad Naharin uvedl svou čerstvou novinku Last work(světová premiéra proběhla pár dní před pražským uvedením, v červnu 2015 v Tel Avivu). Historicky první hostování (doposud u nás dvakrát vystoupila pouze juniorská skupina) tohoto světového tanečního tělesa bylo samozřejmě fenomenální podívanou plnou skvělého tance i společenské naléhavosti tak, jak jí umí nastavit zrcadlo jen tento choreograf. Byla zdůrazněním schopnosti tance být tím nejsilnějším výrazovým prostředkem mezi všemi dalšími uměleckými projevy.

Takže takhle ve zkratce vypadal loňský Tanec Praha 2015.
Jaký bude ten letošní? 

Program, ve kterém je hlavním tahákem free style flamengové sólo  v Karlínském divadle (vystoupí španělský tanečník Israel Galván) dává tušit, že diváci budou svědky experimentů, které se nebudou odehrávat v očekávaných úrovních.
Každopádně např. Jozef Fruček, Anton Ľahký, Karin Ponties, Ann van den Broek nejsou českému publiku neznámá jména. Naopak.

A můj osobní tip?
Dlouholetá spolupracovnice choreografické legendy Williama Forsytha, která vystoupí v představení Legítimo ⁄ Rezo spolu s americkým tanečníkem Joshem Johnsonem 20. června v divadle Ponec.