Zamyšlení nad poznámkami z brněnské Konference o umělecké kritice (Brno, říjen 2016)

Ve středu 12. října 2016 se v Brně konala Konference o umělecké kritice, jejímž cílem bylo zmapovat současný stav úrovně kritického hodnocení uměleckých výstupů, možnosti její prezentace v médiích a její vliv na samotné umělecké a kulturní prostředí. Myšlenka realizovat toto bohulibé a tolik potřebné setkání určené jak samotným kritikům, tak umělcům i zástupcům kulturních institucí a studentům souvisejících oborů vzešla od brněnské kritičky předsedkyně Rady města Brna pro kulturu Karly Hofmannové.

Na organizaci akce, konající se v rámci festivalu Janáček Brno 2016, se spolu s Radou občanských iniciativ, z.ú., podílelo i Národní divadlo Brno, p. o., a Katedra hudební produkce HF JAMU. 
Záštitu konferenci udělili jak primátor statutárního města Brna Ing. Petr Vokřál, tak rektor JAMU v Brně prof. Ing. MgA. Ivo Medek, Ph.D. Nechyběl tedy ani rektor Masarykovy univerzity doc. PhDr. Mikuláš Bek, Ph.D.

Konference byla rozdělena do čtyř tematických bloků jednotlivě zakončených panelovou diskusí. Vybrala jsem k zamyšlení ze svých poznámek, ve kterých jsem zachytila stanoviska řečníků, diskutujících účastníků i svůj osobní postoj. Budu se snažit, abych příliš nezabíhala do podrobností programu, protože to není cílem mého zamyšlení. Závěry z konference budou jistě zpracovány ve slibovaném sborníku a teprve po jeho vydání, je možné být konkrétní.

V rámci úspory času i energie se také  všem omlouvám, ale vynechávám tituly stejně jako mateřské instituce, média či zásluhy, protože pokud to někdo kvůli orientaci potřebuje, lze si to částečně nalézt na webu konference (www.konferenceokritice.cz)nebo jsou ke stažení NA TOMTO ODKAZU.

Slova shrnující stav oboru pohledem rektora brněnské JAMU prof. Ivo Medka, konferenci zahájila. Ze svého přepisu zde uvádím několik zásadních konstatování:  

- Podoba umělecké kritiky se v časovém sledu proměnila, to, co bývalo současným uměním, se po prověření časem stalo klasikou, ke které přibývá nová tvorba. To vyžaduje individuální přístup ke každému samotnému výsledku umělecké aktivity. Zatímco u klasických děl se posudek zaměřuje ke konkrétnímu provedení, tedy interpretaci (a to i inscenační), v současném umění je hodnocena především tvůrčí autorská invence.

- Je velký rozdíl mezi kritiky s osobní tvůrčí či interpretační praxí a těmi, kteří sice kriticky píšou, ale tato zkušenost minula.

- Skutečná umělecká kritika je více než jen udělení procent či zvednutých palců, jak se s oblibou prezentuje v omezeném mediálním prostoru.

- Kvalitní umělecká kritika je hodnotným nástrojem kultivace umění.

Nejen na tyto myšlenky navázali řečníci a diskutující panelisté; spolu s dalšími se zásadními syžety, které jejich další referáty přinesly, byly rozvíjeny ve čtyřech tematických blocích (Umělecká kritika v mediích, Kritika versus reklama, Marketingové a umělecké dopady umělecké kritiky a Odpovědnost kritiky vůči umělcům a návštěvníkům kulturních akcí).

Blok první - Umělecká kritika v médiích

První blok zcela jasně vedl, co do počtu řečníků, diskutujících, hostů, různých tu a tam i osobních střetů a překvapení.

Účastníci se dozvěděli hrubý procentuální odhad (vytvořený na základě průzkumu týmu Davida Drozda), kolik lidí nejspíš publikovanou uměleckou reflexi sleduje a čte a zdali to má vliv na jejich rozhodování při volbě programu, nákupu abonentury apod. Konkrétnější výsledky ukázaly, že pro budoucnost umělecké kritiky je zásadní odbornost, respektive odborný vhled do uměleckého díla, na základě kterého se rozvíjí funkční dialog o umění. Jedná se o zasazení uměleckého díla do širšího kulturního kontextu a také o důležitou formu všeobecného kulturního vzdělávání. Samozřejmě nechyběly příklady z historie dávné i nedávné blízké a samozřejmě se dostala na přetřes i aktuální současnost, její podoba a inovativní přínos v pozitivním i negativním slova smyslu: televize, tištěná periodika různých úrovní odbornosti a frekvence vydání a jasně vnímaný internet a jeho možnosti nejen na sociálních sítích.

Bylo velmi pohodlné sledovat, jak se věci systematicky odvíjí jedna od druhé či souhru mezi diskutujícími, kteří docházeli k jasně formulovaným závěrům směřujícím k zlepšení funkčnosti celého oboru umělecké kritiky napříč druhy umělecké produkce. Podle složení debatujících v panelové diskusi (většina řečníků, ke kterým se přidala Radmila Hrdinová, J. A. Tichý, Jan Žemla) lze snadno odvodit, že byla široce zastoupena divadelní a hudební kritika. Poskytovala tak logicky po celou dobu konference nejvíce konkrétních příkladů. A to ať už od čtení některých úsměvných ukázek z nedávno publikovaných recenzí a jejich sarkastický komentář přes debatu zástupců PR se zástupci hudebních a divadelních vědců/kritiků (často v jedné osobě) až k lehce smutnému příběhu z úst šéfredaktora jednoho tradičního tištěného brněnského deníku o tom, jak to chodí v redakcích skutečných, fyzicky hmatatelných novin a kdo určuje podobu jejich obsahu.

Není médium jako médium

Pokud byste byli zvědaví, kdo určuje podobu obsahu brněnského deníku Rovnost, tak prý to jsou čtenáři.

Trochu by mě osobně zajímalo, jak to je technicky řešeno, zdali se čtenáři schází s vedením novin v rámci pravidelných ranních redakčních rad, anebo disciplinovaně zasílají svá stanoviska na základě redakčního dotazu poštou…O důvěryhodnosti „moderních“ zjišťovacích metod (jak své zdroje pan šéfredaktor označil) lze trochu pochybovat, protože odvrátit dlouhodobý úbytek předplatitelů těchto novin, také nedokázaly. Navíc ze slov pana šéfredaktora nebylo úplně jasné, zdali to byla bohatá kulturní rubrika v tomto deníku, která začala konvenční čtenáře po roce 1989 natolik odpuzovat, že přestali tyto noviny úplně číst nebo, jestli jim pro jejich všeobecný přehled vadí v tomto listu současný nedostatek kulturní publicistiky, že raději volí jiné zdroje informací.  Možná i proto nebyl důvod na jeho slova reagovat ani vášnivě ani jinak.

Osobně považuji za zásadní přínos Konference o umělecké kritice všeobecně přijaté konstatování významu a možností (a možná i úskalí), které nabízí internet pro publicistu věnujícího se umělecké reflexi.
Mimochodem, byla zde pro mě poprvé otevřena i otázka autorských práv v oblasti umělecké publicistiky, zákonem upravená pravidla zveřejňování textů nebo jejich částí a jejich případné porušování například ze stran například PR či dokonce samotných redakcí. 

Další debaty se totiž pak mohly věnovat jen publicistice, která nabízí smysluplný dialog teorie a praxe bez toho, aby nadhodnocovala či podhodnocovala důležitost formy mediálního zdroje. Příkladem, který podle mě stojí za zmínku je, že mnohokrát během konference bylo vedle jmen tištěných medií věnující umění a kultuře (např. Harmonie, Divadelní noviny ad.) skloňováno jméno internetového magazínu OperaPlus a to většinou v pozitivním slova smyslu. Slovenská operní kritička a historička Michaela Mojžíšová dokonce označila tento portál jako zásadní pro současný rozvoj hudebního divadla na Slovensku.

I díky tomu, že se neřešily na této úrovni neřešitelné záležitosti jako politizace médií nebo dostatek či nedostatek financí, zbyl čas a prostor pro debatu, v níž dostali slovo čerství absolventi či studující („jakože“ budoucí, ale už nyní aktivní, především na Moravě) kritici, vědci, produkční a vlastně i umělci z řad posluchačů těchto oborů).

Nejen jim se už v prvním bloku postupně od všech diskutujících dostalo souhrnu podstaty profesního kréda uměleckého kritika, tedy všeho, co je potřeba pro oborovou fundovanost, včetně jednoho příkladu důsledků (hudební skladatel vs. značka místo jména „neuvedeného“ brněnského kritika), který představil to, co může neodbornost nebo nezodpovědnost při posuzování uměleckého díla způsobit nejen umělci osobně, ale i jeho další tvorbě, tedy i divákům a potažmo kulturnímu oboru jako takovému. 

Kde začíná a končí svědomí uměleckého kritika a jestli vůbec a jak vnímá význam zodpovědnosti své profese vůči umění a její společenské poslání, to vše zaznělo v poslední otázce čtvrtého bloku. Diskuze na toto téma neproběhla veřejně, ale spíš uvnitř svědomí každého z přítomných.

Shrnula bych tedy poslání kritiky umění slovy Radmily Hrdinové, která jsem si zapsala do poznámek takto: „Kritika je zrcadlo uměleckého díla se vždy odborně doloženými důvody tvrzení.“

Nutno poznamenat, že všichni kritici i zástupci jiných uměleckých profesí, kteří se představili

v rámci celého programu, vždy dokládali svá tvrzení s jasnou profesní fundovaností bez rozdílu věku či počtu titulů a většinou jim posluchači jak oponovali, tak přitakávali na základě dalších argumentů.

Svůj osobní postoj však musel k uvedeným tématům zaujmout každý sám (objektivita vs. neobjektivita uměleckého kritika, spolupráce a vzájemná podpora uměleckých produkcí a umělecké publicistiky vs. PR texty na základě komerční objednávky a mnoho dalších kontroverzních dotazů). Otázky fungování mediálního partnerství či morálnosti volných lístků pro recenzenty nebo protekčnosti na základě přátelství z dob studií, se taktéž probíraly v diskusi. V souhrnu by se to mohlo nazvat jako „etický kodex uměleckého kritika“, který samozřejmě není závazný, ale je vhodné jej znát a řídit se podle něj.

Ráda bych zde ráda připojila drobnou osobní poznámku. Kritické semináře Radmily Hrdinové (na Katedře teorie a kritiky DAMU) jsem měla já zapsané během svého studia na Katedře tance Hudební fakulty AMU (dnes to je Hudební a Taneční fakulta AMU) a staly se pro mě jakýmsi manuálem mého osobního přístupu k umělecké kritice. Myslím, že to byl jeden z mých nejlepších nápadů, jak si rozšířit spíše teoreticky orientované učební plány oboru Taneční věda, které ovšem byly pro můj profesní život v tanci zcela nenahraditelné a nezastupitelné.

A ještě na okraj, většina řečníků na konferenci uváděla oborovou historiografii jako nedílnou součást své profese, což je paradoxně často studiu taneční vědy na HAMU vytýkáno (zvenku) jako zbytečnost.

 A nyní se už opravdu nelze vyhnout otázce, kterou jsem si sama sobě kladla, s trochou rozpaků, celý konferenční den…

Co umělecká kritika a tanec?

Nedávno jsem si při návštěvě diskuze, která se konala ve Studiu Alta u příležitosti desetiletého výročí fungování Tanečních aktualit, uvědomila, že dávno je pryč doba, kdy jsem znala (minimálně od vidění) vlastně každého, kdo napsal nějaké to slovíčko o nějakém tanečním představení. A většina z nich znala mě…. To se samozřejmě změnilo (a někdy mám pocit, že mě neznají ani ti, se kterými jsem tehdy úzce spolupracovala) a nyní už k některým jménům pod články nedokážu přiřadit vůbec žádný obličej. Ale i tak mám dojem, že bych své případné kolegy z „branže“ v Brně neminula. Leda, že by chtěli zůstat v utajení. 

Osobně jsem se na konferenci přihlásila na základě informace běžně dostupné všem zájemcům o obor (byl to web divadelních novin nebo Institutu umění, nevím už jistě). Automaticky jsem zaškrtla, že se chci účastnit diskusí, a odpovědí mi byl prostor nabídnutý z pohledu tanečního kritika.
Nepochybuji o tom, že to bylo z důvodu, že jsem byla, jak jsem zjistila z rozpisu, jedinou zástupkyní kritiky tanečního a pohybového umění na Konferenci o umělecké kritice. Právě proto, že jsem byla jediná, tak jsem možnost vystoupit s příspěvkem o stavu taneční kritiky odmítla.
Důvod? Je těžké mluvit o své práci. Stejně těžké jako o činnosti těch, kteří nevidí takovou akci jako důležitou natolik, aby se jí účastnili (alespoň v jednom zastoupení). Zřejmě ji asi vůbec nezaregistrovali (jinak nevím, jak to mám chápat, a i to mi přijde u profesionálních docela k pláči)

Na to, že se konference konala v Brně, se určitě nemohou vymlouvat ti, kteří se například aktivně v těchto dnech prezentují v Brně na Dance Life Expo (Letos dokonce s ambiciózním plánem školit nové pisatele o tanci.)

Nepřítomnost však nelze omluvit ani u těch, kteří vidí profesi tanečního kritika jako jednu z eventualit, která by byla možná vhodnou volbou při výběru druhé kariéry umělce. Nemohu s určitostí říci, že se skutečně žádný zájemce o profesi tanečního kritika do brněnské Reduty nevypravil, každopádně ti, kdo by měli jejich cestu směrovat, jsem určitě nepotkala…

Člověk by si myslel, že když jsou Divadelní noviny partnerem akce, tak jejich téměř sesterský časopis Taneční zóna, která se s oblibou prezentuje jako jediný skutečný „tištěný“ odborný časopis o tanci a je fyzicky připravovaný ve stejné instituci respektive předpokládám, že díky osobně svého šéfredaktora a zároveň redaktora DN téměř u stejného redakčního stolu, bude jeho zastoupení samozřejmostí. Opak byl pravdou.

Je ovšem faktem, že je ono sourozenectví Taneční zóny a Divadelních novin je vlastně nepokrevní. Ve skutečnosti byl vlastním sourozencem Divadelních listů časopis Taneční listy (1947 -2003 s přestávkami), který padl za oběť novým vizím o podobě českého tance ve třetím tisíciletí, jejichž výsledky můžeme vidět na současném stavu tanečního umění i taneční publicistiky.

V rámci konference mě také zaujalo vyprávění zástupců absolventů hudební vědy FF MU a divadelní produkce JAMU, kteří také během studia založili pro své obory informační a publicistické webové portály a iniciovali různé akce podporující teoretické oborové vědomí.

Ve všech případech však končila jejich řeč tím, že s ukončením studia čas na tyto dobročinně fungující aktivity mizí, a tato internetová média svou činnost utlumují.  Proto teď musím přiznat, že mě v tu chvíli zamrzelo, že jsem nabízenou možnost promluvit o současné taneční publicistice nevyužila.

Bývala bych mohla taky mluvit o Tanečních aktualitách.cz, založených v roce 2005 částečně jako má už dlouhodobě se formující osobní představa nového, moderního a pružného zdroje informací ze světa tance spojená se snahou budoucího uplatnění ve studovaném oboru po zániku Tanečních listů. Když jsem ke konci roku 2010 předala šéfredaktorskou pozici své kolegyni Lucii Burešové, byly již Taneční aktuality.cz uznávaným oborovým médiem dalece převyšující statut studentského webu.

V Brně to nikdo neřekl, protože nebylo komu, takže bych ráda alespoň takto poděkovala všem, kteří na tom měli zásluhu spolu se mnou. Hlavně i těm, kteří se nyní dál ve svém volném čase o Taneční aktuality.cz starají a drží je stále při životě.

Sečteno a podrženo
Nakonec byl tanec za celý den konference zmíněn dvakrát. Jednou v souvislosti s kritikou brněnské premiéry jednoho z programních děl Bohuslava Martinů v roce 1928 (zřejmě to byla baletní hudba, která byla zdrojem rozhořčení autora tehdejšího textu). Podruhé toto slovo zaznělo v souvislosti s potřebou využití nějakého ozdobného „hopsání“ v muzikálech. Řeč byla sice také o Stravinského Svěcení jara, ovšem jednalo se o citace z kritiky na orchestrální suitu tohoto baletu z minulého století.  

Ale že by divadelní a hudební publicisté neměli o existenci taneční kritiky tušení, se říci nedá. Šéfredaktor Divadelních novin Josef Herman uvedl svou řeč (tedy pokud jsem se nepřeslechla)

citováním Jana Reimosera.

Potřeba tance a taneční kritiky v Čechách

Kdo vlastně potřebuje taneční kritiku? Ten, kdo ji čte a koho zajímá z jakéhokoliv důvodu. Loňská neoficiální debata o umělecké kritice se zaměřením na tanec, která se konala v Praze a byla iniciována z aktivity uskupení Nanohach, neměla sice objektivní vypovídající hodnotu pro nevyváženou účast diskutujících, ale i tak bylo až strašidelné to, co tam občas zaznělo: „Taneční kritika je u nás na velmi špatné úrovni“ – „Taneční kritiku nikdo nečte, protože nikoho nezajímá“ – „Taneční kritici nemají dostatečnou erudovanost“ – „Taneční kritika nemá pro umělce žádný dialogický význam, protože ani nemá nárok, aby umělce pochopila.“

Že teorie odráží podobu praxe a naopak, není žádným tajemstvím. Kruh se uzavírá a v něm se stává prioritní proces druhé kariéry tanečních umělců skutečně zásadním. Jen mě tak napadá, koho pak budou eventuální rekvalifikovaní taneční kritici hodnotit….

Odpověď na tuto otázku mi nečekaně dala taktéž Konference o umělecké kritice. Nebo spíš nabídnuté „konferenční“ představení. Opera Leoše Janáčka Z mrtvého domu byla tentýž večer uvedena v rámci festivalu Janáčkovo Brno v provedení Norimberského divadla. V režii kontroverzního Calixta Bieita vyvolala různé reakce, a tak i já mám v tomto směru potřebu se realizovat.
Osobně bych zřejmě po pěti minutách od začátku z divadla odešla, ačkoliv to není mým zvykem, ale tak hloupé mi toto představení připadalo. Nelze mu sice upřít zajímavé scénické zpracování a čistou hudební interpretaci orchestru, nicméně z mého pohledu je to trochu málo na Janáčka v Janáčkově divadle v rámci Janáčkova podzimu. Trochu nechápu brněnské publikum, že je ochotno se nechat takto urážet laciností senzací za každou cenu, ale už dávno jsem poučena o různosti diváckého vkusu, a i já jsem kvůli kráse Janáčkovy hudby (to musí být bezpochyby opravdu jedna z nejkrásnějších operních kompozic) nakonec zůstala až do konce. Když pominu zpěv Němců v češtině, který pro mě jako pro operního laika degradoval dramatičnost inscenace, tím, co mi nejvíce vadilo, byla jakákoliv absence kultivovaného pohybu na jevišti. Že režisér neměl pro pohybovou spolupráci k dispozici odborníka, bylo evidentní hned po otevření opony a viselo to celou dobu nad inscenací jako Damoklův meč. Folklorní motivy tolik příznačné pro Janáčkovu tvorbu se ani z dálky nepotkaly s jakoukoliv rytmizací pohybu, natož pak s choreografií tanečních kroků. Úvodní fotbalová scéna působila pomalu hůř než představení školní akademie. I kdyby Calixta Bieita přivedl na jeviště slona, fakt, že jeho zpěváci jsou pohybově mimo rytmus, by to nezachránilo.
Ačkoliv mám ráda umělecké provokace, nemyslím, že bych měla potřebu dívat se na orální sex na jevišti. Potrpím si při návštěvě kultury na kvalitu, takže kdybych o něco takového stála, jistě bych se obrátila na kvalitní zpracování ve filmové pornografické produkci nebo si nechala doporučit profesionální live-show. Striptéři se také přece nesnaží zpívat operní árie, takže nechápu, co vede operní zpěváky k tomu, předvádět se svými nikterak esteticky zajímavými genitáliemi sexuální uspokojení kolegy. Paradoxně v místě zcela nepochybně určenému k tanečnímu číslu.

To je i jeden z důvodů, proč je tanec v umělecké tvorbě potřeba. Je nedílnou součástí českého kulturního projevu a nelze jej jen tak za cokoliv vyměnit či ignorovat.  Proto je i taneční reflexe důležitou součástí umělecké kritiky, neboť jako jediná má tu možnost záměny rozpoznat.
Navíc s  tancem je všechno lepší.