Pár neosobně osobních poznámek k premiéře baletu Malá mořská víla

foto: Martin Divíšek

Na jevišti Stavovského divadla proběhla 10. listopadu 2016 premiéra nejnovější baletní inscenace souboru Baletu Národního divadla v Praze, vycházející ze stejnojmenné předlohy světoznámé pohádky Hanse Christiana Andersena Malá mořská víla.

Původní hudbu k tomuto baletu napsal Zbyněk Matějů na libreto tandemu SKUTR a Jana Kodeta, kteří jej společně vypracovali podle své režijní a choreografické intence.
Na výsledné podobě díla se neméně významně podíleli i tvůrci vizuálního aspektu inscenace: scénograf Jakub Kopecký, světelný designér Daniel Tesař a kostýmní návrhářka Alexandra Grusková. S Orchestrem Národního divadla dílo hudebně nastudoval Andreas Sebastian Weisner.

Nečtete recenzi na poslední premiéru baletní inscenace Národního divadla. Kdyby to byla recenze, musela by obsahovat všechna důležitá fakta od kontextu původní předlohy až po motivaci dnešních tvůrců a mnoho dalších informací, neoddělitelně souvisejících s uvedením titulu. A navíc, kdyby to byla moje recenze, zcela určitě bych ji napsala až po zhlédnutí obou premiér v obou obsazeních, abych zaručila objektivní základ své subjektivní reflexe. I proto tady místo skutečné a plnohodnotně fungující recenze budete číst několik mých neosobně osobních poznámek k tomu, jaká vlastně byla a jak působila premiéra tohoto nového titulu, jenž bude nepochybně nějaký čas součástí repertoáru baletního souboru Národního divadla v Praze.

• Poznámka první – pod vlajkou dramaturgického záměru

Není žádným tajemstvím, že baletní představení se veřejnosti dlouhodobě jeví jako nejvhodnější žánr pro dětskou návštěvu historických divadelních budov. Balet je přece světem krásy a pohádkových fantazií a ve většině všeobecně známých titulů vychází z pohádkových předloh, které nenutí rodiče k dlouhému výkladu neznámého obsahu. Přidejme krásné baletky ve flitry zářících kostýmech a výkonné tanečníky, kteří v případě potřeby zkonkrétní dění na jevišti gestem či pantomimou a tím i zastaví zvídavé a zbytečně hlasitě kladené dětské otázky. Proto i dramaturgie baletu Národního divadla staví z nemalé části na titulech určených či vhodných především pro dětské publikum, které však dokážou skrze svou poetiku oslovit i dospělé diváky. Jako například právě Malá mořská víla.

Vznikl nový baletní kus, který svou formou i obsahem dokáže zcela adekvátně naplnit očekávání rodinného publika, jemuž je určen. Reflektuje tvůrčí a estetické trendy současné doby, přitom se ani nepodbízí, ani nešokuje, ani se nesnaží vnucovat s vlastním názorem či formovat společenské hodnoty podle vlastního přesvědčení. 
Vypráví příběh o nenaplněné lásce, o zamilovanosti, která nevidí a neslyší, jen touží a své touze obětuje vše. O křehké bytosti, která raději než hořké vítězství s pomstou volí odpuštění v rozplývajícím se míru mořské pěny. Zobrazuje střetnutí svou světů, které není definovatelné jen hranicí normálna a nadpřirozena, ale je zároveň i metaforou proměny citů v lidské společnosti. A je také moralitou o tom, že i když vše obětujeme, požadovaný výsledek nám to nezaručit nemůže, a je vždy nutné nést důsledky svých rozhodnutí.

foto: Martin Divíšek

Dramaturgický záměr byl bezesporu naplněn, a to dokonce ještě s přidanou hodnotou. Vznikl balet, který díky atraktivitě své předlohy a kvalitě hudební kompozice má do budoucna možnost být repertoárovým titulem nejen na své mateřské scéně. A to je jistě velkým přínosem nejen od tvůrců a dramaturgie baletního souboru, ale i celého Národního divadla jako instituce, neboť svou podporou původní české tvorby Národní divadlo přispělo k všeobecnému šíření české kultury. Ostatně to je jedním z jeho zásadních úkolů.

• Poznámka druhá – hudba Zbyňka Matějů

Hudba světově uznávaného autora baletní scénické a filmové hudby Zbyňka Matějů patří k velkým, ne-li největším devízám tohoto baletu. Ačkoliv by se mohlo zdát, že její zdánlivá nemelodičnost ji dělá samostatně nepoužitelnou, opak je pravda. Zvuková vrstevnatost, experimentování s nekonvenčními hudebními nástroji, jasná struktura scénické posloupnosti nabízí výjimečnou plochu pro její zpracování, aniž by byly přímo závislé na libretu tohoto baletu či přímo této inscenační verzi.
Jedná se o kompoziční práci, která svým pojetím reflektuje hudební trendy 21. století či přesněji řečeno je vlastně sama tvoří. Zbyněk Matějů stejně jako jeho kolegové u nás i v zahraničí opouští velké množství zastoupených nástrojů v orchestru a hledá komornější možnosti, které dávají prostor zvukové individualitě i pátrají po cestě vlastní invence přímo u konkrétního hráče. Ten již přestává být pouhým interpretem napsaných not, ale stává se spolutvůrcem skladby.
Příkladem může přímo Zbyňkem Matějů zmiňované generování zvuků respektive tónů, které vytváří v představení různé nálady a evokace. Ačkoliv vizí skladatele byla pouze akustická (hraná hudebníky) partitura baletu dojem určitých umělých zvuků vytváří elektronická úprava zvuku, což také patří k fenoménům hudební tvorby a režie 21. století. Taková hudba nenabízí klasicky prvoplánové melodické, respektive charakterové berličky v hudebních motivech a tak vyžaduje v rámci tvůrčího procesu zvýšenou pozornost inscenátorů, aby výsledek scénická inscenace byla s hudbou synchronní a neuváděla diváka ve zmatek.  

Pro českou programní hudbu je to stále novinka, se kterou si tuzemská divadelní režie zatím moc rady neví, což bylo patrné i na premiéře Malé mořské víly. Reprodukované zvuky moře, které se snažily prosadit hned v začátku, byly stejně mimo jako postava Prince házející pomyslné žabky z balkonového lože nad jevištěm do hlediště. Přestože nebylo dle kvalitně zpracovaného zvuku patrné, zdali se u některých částí jedná o reprodukci nahrávky, živou hudební produkci či jejich kombinaci, to, že zde ona eventualita „playbacku“ vůbec existuje, jaksi ubírá na hodnotě celkového dojmu z kompoziční práce Zbyňka Matějů a potvrzuje lehkou režijní nejistotu z toho, jak bude taková současná hudební tvorba diváky přijata.

• Poznámka třetí– k libretu a inscenačním plánům

Podle vlastních slov i podle toho, co bylo vidět na jevišti, tvůrci uchopili původní předlohu H. Ch. Andersena bez výrazných či důležitých proměn.
Jako zásadní se snad jeví zdůraznění postavy Babičky Malé mořské víly, která se stává velmi podstatnou taneční rolí v tomto baletu, a přidání postavy mořského kamaráda Malé mořské víly Serafína respektive Delfína, který oživuje a možná i trochu odlehčuje dramatičnost některých chvil děje a vyvažuje převahu ženského elementu v podmořském světě. Zajímavou inovací v libretu také prošla postava Čarodějnice I ona byla kdysi víla a milovala člověka. Ovšem když ji zradil, zabila ho dýkou do srdce. S jeho tělem pak klesla do hlubiny, kde se stala obávanou mořskou čarodějnicí lákající k sobě těla utonulých plavců a námořníků.
Pokud bychom snad chtěli hledat paralelu s českým filmem Karla Kachyni z roku 1976 nebo Operou Rusalka Antonína Dvořáka, je zde zcela upozaděna postava otce Malé mořské víly (vodníka) stejně jako Královny – matky Prince. Jinak se děj se odehrává ve známém sledu.

foto: Martin Divíšek

Je trochu škoda, že při úpravě libreta autoři trochu více neakcentovali to, že se jedná o adaptaci pro baletní žánr, a striktně se drželi předlohy ve věcech, které by naopak snesly konkrétní a zásadní přehodnocení. Například ohledně důležitosti významu existence hlasu Malé mořské víly. Přitom třeba její schopnost okouzlit krásou nadpozemského tanečního projevu, která je jednou z charakteristických vlastností víl, ať ve vodě či na souši.

Zpěv, který se stal jejím charakterním motivem byl přitom pouštěn při premiéře z nahrávky, což působilo trochu smutným dojmem baletního handicapu 
spojeného s jeho (tradiční) nejistotou v neverbální komunikaci.

Na premiéře bylo patrné, že konkrétní časování scén a jejich průběh se zřejmě měnilo do poslední chvíle. Prostorově má inscenace také ještě velké rezervy – stejně jako u přechodů mezi souší a mořem, tak i ve chvílích, kdy Malá mořská víla pozoruje určité dění. Navíc se tu a tam dění na jevišti neshodovalo s obsahem libreta tak, jak bylo napsáno v programu (například v 2. dějství scéna s dýkou, kdy se měl Serafín obětovat a dobrovolně zemřít, nicméně nestalo se tak). Navíc v této nebo i jiných chvílích se dění na jevišti jako by rozcházelo s hudbou. 

Dá se konstatovat, že celkově je po inscenační, taneční, hudební i scénografické stránce daleko propracovanější podmořská část (zvláště pak ta v hlubině u  Mořské čarodějnice) než dění na souši, které se především v 1. jednání jevilo jako nahozené a nepomohly mu ani mimojevištní akce v orchestřišti, které působily značně nesebevědomě. 

Jako přešlap se pak jevila finálová apoteóza, kdy se Malá mořská víla měla podle libreta jakoby rozplynout v mořskou pěnu. Ovšem místo toho se změnila (zavěšená na laně) v jakousi ikonu podmořského světa vysoko nad hlavami svých kolegů, kteří jí gestem vzdávali hold. Citlivost a poetiku si tak v závěru diváci spíše přimysleli, než aby ji zažili.

foto: Martin Divíšek

• Poznámka čtvrtá – taneční jazyk
  Jana Kodeta

Je trochu zvláštní slyšet Jana Kodeta, jak říká, že ho v jeho choreografické práci limitují možnosti tanečníků baletu Národního divadla. Kvůli nim a kvůli tomu, že se jednalo o baletní choreografii, dle svých slov, nemohl využít hudební potenciál, kterého si je jinak vědom a který by podle něj měl být tancem podchycen daleko současněji. S tímto tak trochu alibismem nelze než  souhlasit a na zahnání s tichého smutku dodat jednu konkrétní zajímavost tohoto představení. I když se jedná o balet, obešla se choreografie bez obligátního "sur la pointe" respektive celá inscenace je tančena všemi tanečníky naboso (bez taneční obuvi vůbec). A  to určitě není bez zajímavosti.

foto: Martin Divíšek

Taneční slovník využívaný Janem Kodetem v Malé mořské víle se  víceméně omezuje pouze na sekvence tréninkových variací současného tance, jež byly aktuální na konci 90. let 20. století. Přestože s porovnáním toho, co za taneční slovník vytvářejí jeho někteří kolegové v rámci svého působení na jiných českých baletních scénách, je to stále na vyšší úrovni, nelze to přejít mávnutím ruky. Soubor baletu Národního divadla je špičkové těleso, které by mělo v tomto směru držet špičkovou úroveň svých tanečníků technicky i výrazově stejně, jako ve schopnosti zatančit „cokoliv“. Mělo by dbát na rozvoj charakteru individuality tanečního projevu jednotlivých  interpretů především pak sólistů pokud nemá být jen památníkem dávno zašlých časů.

V Malé mořské víle jsou bezpochyby zajímavé Kodetovy sborové taneční scény, ať už v podmořském světě či na souši. Ve vodní říši choreograf využívá často pohyby vlnění v pažích a strukturu kánonu, což evokuje skutečné vodní plynutí. „Lidské“ taneční reje na souši jsou v pohybových liniích ostřejší, ve výrazu emocionálně konkrétnější a v prostoru jasně posazené. Nicméně jejich časování bylo při premiéře působilo neujasněně.

foto: Martin Divíšek

 Janu Kodetovi se podařilo originálně podchytit taneční charakter Polypů (tvorové živící se kostmi utonulých), kteří tak pohybově působí zcela odlišně od všeho, co lze jinak v Malé mořské víle po taneční stránce vidět. Rychlé a přesné pohyby v propojení s vzájemnou rytmizací oživují stereotyp hlubinových tanečních scén

Zatím zcela neusazená se zdála v premiérovém obsazení taneční sóla, která byla až někdy zbytečně krátká a v tanečním zpracování zcela nenápaditá, často se omezující pouze na rytmizovanou chůzi, gesta a předimenzovanost obličejového výrazu.

Výjimku tvořil duet Malé mořské víly (Magdalena Matějková) a Delfína Serafína (Matias Deneux), který měl v sobě určitou originálnost plynulosti tanečního pohybu, kontrastu a nenucenosti vzájemného souladu. Lze jen doufat, že reprízováním se i ostatní tanečníci ve svých rolích zorientují a budou sami hledat sobě vyhovující a roli odpovídající pohybové vyjádření.

• Poznámka pátá – modrá je dobrá

Zásadním a veskrze pozitivním aspektem nového baletu Malá mořská víla je její scénografické a kostýmní zpracování, které jí dává současný „look“ spojený s pohádkový leskem akorát na hranici únosnosti. V moři je vše je sladěno do odstínů zelenomodré a bílé. Pozornost ihned upoutají dlouhé vlasy mořských víl vypadající velmi efektně v pohybu i klidu. Pro dětského diváka budou bezesporu působivé velké skládací loutky ryb, nicméně jejich využití při premiéře vypadalo tak nějak formálně.

foto: Martin Divíšek

Vnímáme tři prostorové dimenze scénografického pojetí tohoto baletu. Asi nejefektivněji působí obrazy pod vodní hladinou, kde se díky projekci s úspěchem uplatňuje impresivní animace evokující atmosféru mořské hlubiny, Při vystoupání mořských tvorů na hladinu se i projekce proměňuje, stává se statickou a vidíme noční nebe a mraky dramaticky halící měsíc. Na souši, kde se při premiéře zatím neujasněně kombinovaly visící volánky evokující zámeckou atmosféru, různé můstky, maják a jiné další scénografické objekty.
Když nad tím vším ve 2. jednání na chvíli zvítězila čistota minimalistické scénografie, vynikala ve spolupráci s light designem barevnost kostýmů a jejich esteticky vhodně volené kombinace. Působilo to jako jakýsi záblesk současných tendencí světové baletní scénografie.

foto: Martin Divíšek

• Poznámka na závěr

Nelze než doufat že i budoucnost tohoto baletu bude světová, protože potenciál zde určitě je a to nejen v hudbě a osobnostech tvůrců, ale i tanečních protagonistů v prvním, ale i druhém obsazení.

(Malá mořská víla – Magdalena Matějková / Alina Nanu, Princ – Ondřej Vinklát / Matěj Šust, Babička – Tereza Podařilová / Miho Ogimoto, Delfín Serafín – Mathias Deneux / Jonáš Dolník, Cizí princezna – Aya Watanabe / Kristina Kornová, Král/Otec – Marek Svobodník / Michal Štípa, Čarodějnice – Michaela Wenzelová / Klára Jelínková, Mladá čarodějnice – Alice Petit, Milenec – Giovanni Rotolo, Královna/Matka – Michaela Černá).

foto: Martin Divíšek

zdroj fotografií:  @ndbalet (facebook)