Tanec v dokumentárním divadle: Obyčejní lidé

foto: Jakub Hrab

     Divadlo Archa je tanci otevřené. Pro taneční komunitu je téměř        prestižní scénou, vždyť jeho jeviště hostilo mnoho výjimečných tanečních představení domácích i zahraničních souborů a nemálo tanečních projektů vzniklo přímo pod hlavičkou jeho produkce. Tanec do Divadla Archa prostě patří a Divadlo Archa to ví a nebojí se tohoto svého aspektu využít.

         První letošní tzv. domácí premiéra této „scény pro současné umění“ spojuje formu inscenačních principů dokumentárního divadla s obsahem využívajícím možnosti tance jako nejstarší sociální interakce stejně jako uměleckého projevu.

Tanec je přirozenou součástí všech lidských kultur, což mu někdy podsouvá handicap přehlížené běžnosti, ale zároveň zdůrazňuje přednost přirozenosti, se kterou významně pracuje i dokumentární divadlo. Poměrně mladý divadelní žánr, který má stabilní pozici v uměleckém i společenském kontextu, klade důraz na detailnost faktů a skutečností, stejně jako tanec je svou podstatou především projevem osobního názoru, vyjádřením postoje nebo třeba soukromou demonstrací vlastní existence. Základního a vlastně úplně obyčejného lidského bytí. 

foto: Jakub Hrab

Obyčejní lidé přinášejí svědectví o dvou zdánlivě vzdálených světech a o svých místech v nich. Je to hledání analogie i antagonismu mezi dvěma kulturami, českou a čínskou, ve shodném časovém horizontu. Co je spojuje, co je rozděluje, jak o sobě přemýšlejí? A co pro ně znamená tanec, divadlo, svoboda?

Představení Obyčejní lidé, které mělo svou pražskou premiéru 22. a 23. ledna 2017, vzniklo na základě spolupráce Divadla Archa a nezávislého čínského souboru Living Dance Studio z Pekingu, který působí pod vedením choreografky Wen Hui. Není bez zajímavosti, že soubor se dlouhodobě věnuje propojení dokumentárního filmu s tancem. Tvorba, která v letech 2005–2014 vznikla i díky uměleckému partnerství s filmařem Wu Wenguang v nezávislém prostoru  Caochangdi Workstation Art Center, se úspěšně prezentovala po celém světě. Aktuální projekt Obyčejní lidé je zaštítěný koprodukcí Divadla Archa a Evropského centra pro současné umění Hellerau v Drážďanech a pro Divadlo Archa je to další spolupráce v řadě s touto německou kulturní institucí. V dramaturgii Ondřeje Hraba se o režijní vedení postaraly Wen Hui a Jana Svobodová.

foto: Jakub Hrab

Režisérka Jana Svobodová se věnuje projektům s přesahem do sociálně specifické tematiky už téměř více než 20 let. Tvorba této zakladatelky a umělecké ředitelky Festivalu dokumentárního divadla Akcent má své pevné místo v repertoáru Divadla Archa, a je snad zbytečné připomínat, že se tak přímo slučuje s jeho filozofickou vizí a dramaturgickým směřováním a podporou angažovanosti a politickým (společenskokritickým) projevem v divadelní tvorbě. Divácká přitažlivost a inspirativnost jsou pro inscenace Jany Svobodové příznačné stejně jako typický jevištní klid a vyrovnanost, s jakými předkládá lidské příběhy. Jako by odkrývala tajemství ukrytá pod málo vysušenými slupkami cibulí. K pláči není důvod, oči jen dráždí štiplavá vůně vlastního uvědomění.

 Impulzy dávají sami protagonisté stejně jako v jejích předchozích inscenacích v čele s performerem Phillipem Schenkerem (CZ/CH), který je skutečně osvědčeným „hybatelem“ dění na jevišti. Jeho lámaná čeština dokáže roztomile překlenout rozdílnost mezi všemi přítomnými. Věk, zkušenost, profese, rasa, to vše zdánlivě bez souladu, a přesto je všechno drobnými střípky poskládáno do celkového obrazu.
Nejsou to jen profesionální tanečnice z Číny (Wen Hui, Jiang Fan, Li Xinmin), důležitou roli hraje také český neprofesionální tanečník rock-and-rollu Vladimír Tůma. Osudy tanečníků se stávají nosným motivem představení, nicméně svůj prostor na jevišti dostávají i hudebníci: čínský rockový kytarista a zpěvák Wen Luyuan , český multiinstrumentalista a zvukový designer Jan Burian a vizuální umělci: light designér Pavel Kotlík a Jaroslav Hrdlička vytvářející vkusný a elegantně rafinovaný videomaping, který oživuje celkový dojem z představení. Scénické zpracování je vůbec silnou stránkou inscenace, jež zaujme na první pohled i díky originálnímu využití velkých krabic, jakéhosi artefaktu konzumní společnosti. Stavění věže z nich, výrazně zvýší tep všem přítomným v sále.

foto: Jakub Hrab

Ovšem i sama hudební složka má zajímavou asociativnost a svou důležitou roli. Vladimír Tůma, profesí obráběč kovů, byl dlouhá léta statistou v Národním divadle, a melodie z opery  Dalibor se stává téměř ústředním motivem inscenace. Jeho záliba v rock-and-rollu jej v mládí každou sobotu měnila v „ tančícího chuligána“ známého po celém Václavském náměstí. Mladá Jiang Fan jako jedináček v přelidněné Číně s kontrolovanou porodností vystudovala konzervatoř, zahrnutá přitom  luxusem, zatímco rodiče z horské vesnice pocházející Li Xinmin neměli ani na zaplacení školného. Ve stejné době, kdy u nás v roce 1989 probíhala sametová revoluce a Vladimír Tůma zvonil na stejném Václavském náměstí klíči, Wen Hui byla svědkem vojenského masakru svých spolužáků na náměstí Nebeského klidu za to, že vyjádřili nahlas podporu změně, která byla nevyhnutelná.  Wen Luyuan se zdokonaloval ve hře na kytaru a své hudební znalosti rozvíjel prostřednictvím YouTube apod., dokud čínská vláda nezavedla cenzuru internetu. Jsou to obyčejné příběhy celkem obyčejných životů doprovázené obyčejnou taneční radostí, která v sobě nese naději na splnění snů a tužeb, jež je všem lidem vlastní, a je úplně jedno, jaký národní tanec tančí či jakou taneční techniku využívají.

Vztah české společnosti k Číně je velice komplikovaný, což vychází nejen z geografické vzdálenosti, nepoměru velikosti i délky trvání existence obou kultur a rasové rozdílnosti. Zásadní tu jsou však  především otázky ekonomické expanze a porušování lidských práv, které trvale ovlivňují názory a postoj Čechů vůči čínskému světu. Těchto témat se však představení nedotklo. 

foto: Jakub Hrab