Foto: Vojtěch Brtnický |
V prvé řadě musím konstatovat, že jsem od počátku brala NANOHACH spíše jako uskupení tvůrčích osobností fungující na
základě společných zájmů a vizí. V mých očích to byla především produkční jednotka, která zaštiťovala společnou činnost svých členů, ať už se jednalo o tvůrčí, interpretační či popularizační aktivitu.
Postupem doby se to pro mě stala značka umělecké kvality a poctivé profesní práce a poučeně vhodné angažovanosti, kterou ne vždy v české taneční komunitě nalézáme.
Postupem doby se to pro mě stala značka umělecké kvality a poctivé profesní práce a poučeně vhodné angažovanosti, kterou ne vždy v české taneční komunitě nalézáme.
foto: enter5 |
foto: enter5 |
Bavila se naposled…pochopila nakonec
Foto: Vojtěch Brtnický |
Celé to pak završila premiéra krátkého filmu 12 roků NANOHACH (režie: Evženie Brabcová). K poslechu hrál v Obýváku Tomáš Procházka.
Foto: Vojtěch Brtnický |
Jak je vidět, ani do budoucna pro svůj „životu po životě“ nenechali NANOHACH nic náhodě. To mě samozřejmě nepřekvapilo, vždycky měli všechno promyšlené…
Foto: Vojtěch Brtnický |
O tom, co bude dál, zase informují hojné rozhovory s Honzou Malíkem, Martou Trpišovskou a některými dalšími členy v různých médiích internetových i tištěných.
NANOHACH NAPOSLED bylo poděkování. Takové, které svědčí o slušném vychování a vyspělosti skutečných uměleckých osobností ve skvělé kondici s nárokem na změnu byť je jen formální.
Foto: Vojtěch Brtnický |
Možná jen trochu osobní pohled
na mé taneční vrstevníky, se kterými jsem se poprvé setkala při jedné letní
taneční škole SE. S. TA v prostorách Konzervatoře Duncan Centre těsně po
roce 2000.
Později, po vzniku občanského sdružení NANOHACH, byla jejich produkce námětem mých prvních veřejných reflexí i jiných mých publicistických snah.
Později, po vzniku občanského sdružení NANOHACH, byla jejich produkce námětem mých prvních veřejných reflexí i jiných mých publicistických snah.
Nedávno jsme se spolu bavili o
tom, že člověk prostě rád chodí na ty tanečníky, kteří se mu na jevišti líbí
svou svým projevem na jevišti, a stejně tak si vybírá představení, která vycházejí
z jemu blízkých životních názorů a zkušeností. Že to pro mě produkce NANOHACH vždy (někdy samozřejmě trochu méně, někdy naopak
více) představovala, snad ani nemusím dodávat…
Konkrétní výčet napomůže…
...k rychlému shrnutí silných faktorů existence NANOHACH
Konkrétní výčet napomůže…
...k rychlému shrnutí silných faktorů existence NANOHACH
Foto: Vojtěch Brtnický |
- Otevírání důležitých diskuzních témat, iniciování originálních experimentů, ať v tvůrčí či vzdělávací rovině.
- V civilu sice
introvertně působící, ovšem před zraky diváků své taneční charisma do nečekaných
rovin rozvíjející Lea Čapková-Švejdová a Eliška Kašparová. Tyhle dvě tanečnice
jsou pořád lepší a lepší a je úplně jedno, kolik mají v hledišti nedávno
narozených dětí. Kdo neví, nepozná nic.
- Neopominutelná expresivita v tanečním projevu Marty Trpišovské-Vodénkové. Dlouhé nohy, dlouhé vlasy, které se jen tak nevidí.
- Neopominutelná expresivita v tanečním projevu Marty Trpišovské-Vodénkové. Dlouhé nohy, dlouhé vlasy, které se jen tak nevidí.
- Mystičnost v autorské
tvorbě i osobité interpretaci Michala Záhory, u které mám pocit, že nemá smysl
něco psát. Že je lepší se jen dívat, protože to stejně nedokážu slovy
postihnout.
- Produkční profesionalita a
šikovnost Honzy Malíka, který s šarmem sobě vlastním vždycky ví, na které
struny hrát a jak záměry skupiny podpořit. Na jevišti je stejně osobitý v civilu jako při
debatách a jednáních.
- Na pozadí všeho dění a přitom
stále podporující a pokaždé originální a s vlastním názorem a radostí ze
života. Vždy usměvavá a vždy na vše připravená kostýmní výtvarnice Mariana
Jamníková-Novotná.
....k nostalgickému připomenutí toho, co pro mě osobně znamenalo v repertoáru
NANOHACH výjimečné tituly
- Naměkko, Naostro (choreografie: Veronika Švábová, Jan Beneš Mc-Gadie, 2005) - Překvapivé zjištění o možnostech kontrastů v jednom večeru. Osobní objevení choreografické zručností Veroniky Švábové v Naměkko či divadelního sarkasmu všech protagonistů Naostro. Foto Elišky Kašparové při Kostýmní přehlídce: Vojtěch Brtnický
- Struktury vratkosti (choreografie: Karin Foss, 2005) - Jedna z mých prvních recenzí. Představení, které mě oslovilo svou atmosférou a přineslo mi nový pohled na taneční tvorbu a tanečníky NANOHACH vůbec.
- Synchronicity (choreografie: Michal Záhora, 2005) –
Představení, které mě dokázalo konkrétně a zároveň i velmi niterně oslovit a tolik
bavilo svým sarkastickým nadhledem na vztah ženy a muže. Nejen díky svému tehdejšímu osobnímu
rozpoložení to považuji za jedno z nejlepších představení své doby, na
které se dá jen těžko zapomenout.
-
Portrét (choreografie: Ioana Mona Popovici, 2006) jsem viděla určitě víc jak třikrát.Jeho hloubka a podchycení detailů mi nikdy nepřestaly udivovat, stejně jako jeho skvělá inscenační hodnota a všichni protagonisté. Jedno z těch uměleckých děl, které vás nutí, abyste chtěli dál psát o tanci a tanci se věnovat. Foto Anky Caunerové-Línové a Dana Račka při Kostýmní přehlídce Vojtěch Brtnický
- Resonance (choreografie: Michal Záhora,
2007) – Dílo, které dokázalo působit zcela nečekaným emocionálním kanálem na
diváky. Také jen těžko slovy postihnutelné a přitom nezapomenutelné i díky své
výtvarné stránce.
Foto: Vojtěch Brtnický - Zločin a trest (režie: Jan Komárek, 2009) – To jsem si moc přála vidět znovu, abych si užila skvělou hudbu Michala Nejtka a padnoucí scénické pojetí, plně odpovídající rukopisu režiséra. Bohužel, nepovedlo se mi....Foto Veroniky Kaciánové z Kostýmní přehlídky Vojtěch Brtnický
- Orbis Pictus (choreografie: Michal Záhora a Lenka Kniha Bartůňková, 2012). Opět fascinování dílem i tancem obou protagonistů a jejich setkáním, které pro mě znamenalo vidět na jevišti dvě osoby, které patřily v té době k mým uměleckým TOP. Skutečný jevištní zážitek.
- Flashed by (choreografie: Lenka Flory, 2013)
Toto sólo vytvořené pro Leu Švejdovou považuji za jedno z
nejlepších děl uvedené po roce 2010 u nás.
Dotklo se mě nezapomenutelně vším, co bylo jeho součástí. O to víc jsem absolutně nepochopila jeho nedocenění v postoji autorů jiných kritických hodnocení. A přitom v té době nikterak bohaté na kvalitní taneční tituly t bylo naprosto výjimečná inscenace plná silně inspirujících motivů.
- Move on (choreografie: Veronika Švábová, 2014)
– Představení o tanci pro ty, kteří mají tanec rádi. Oslava tance tancem. Kromě
toho, že to je skvělé představení, protože rozvijí pravý taneční humor, k jeho dalším
přednostem patří třeba zvukové live aranžmá choreografky Veroniky Švábové. Ale osobně jej mám nejvíc spojené s fotografii Vojtěcha Brtnického
(shodou okolností focenou na představení, na kterém jsem byla přítomna): Jana Hudečková. jištěná u země Honzou Malíkem a Leou Švejdovou téměř letící mimo svou osu v záklonu
s rozpaženýma rukama. Krásné „T“ evokující taneční zápal prvorepublikových
novodobářek. Naposledy v Altě byl v této póze Michal Záhora a i jeho „vyosení“
mělo také nečekaně silný magický náboj.
Jana Látalová na fotografii Vojtěcha Brtnického - Dialogy (2015) - tanečně vzdělávací projekt, kterým NANOHACH dodali svému repertoáru zcela současný a pokrokový přesah, jakým se honosí jen ty nejvýznamnější světové soubory. Spolupráce s mladými neprofesionálně zaměřenými tanečníky a jejich pedagožkami ze dvou regionálních základních uměleckých škol (ZŠ a ZUŠ Karlovy Vary a ZUŠ Bedřicha Smetany Plzeň) zvýraznila opomíjený rozměr a možnosti tance jako uměleckého vzdělávání. Bohužel někteří z odborníků tento trend umělcké angažovanosti (zahraničně běžně uznávaný a podporovaný) nepochopili. Kdyby jejich reakce a následné důsledky nebyly spíš k pláči, dalo by se jejich přežitému konzervatismu smát ještě teď!
Ještě něco navíc...
Foto: Vojtěch Brtnický |
Možná to tak sami ani nevidí,
protože jedním z primárních impulzů k založení NANOHACH byla touha
vyhranit se vůči almě mater. Takže označit je za nositele lineární tradice se může zdát trochu zcestné, ale úplně osudový přešlap to podle mě také není.
NANOHACH rozvinuli onen potenciál, který je zároveň i filosofickým postojem a názorem na život.
Rozvinuli jej dál a tím udrželi linii živoucí i v jejích současných
proměnách.
Foto: Vojtěch Brtnický |
A éra NANOHACH 2004 – 2016 bude určitě napořád jedním z důležitých modelových příkladů a inspirací budoucnosti českého tance.
A na závěr…
Chci ještě nakonec znovu poděkovat všem
z NANOHACH i jejich spolupracovníkům a hostujícím umělcům za možnost
skvělých zážitků v divadle při návštěvách jejich produkce, stejně jako za
jejich aktivní popularizaci tance jako oboru a zájem o všelijaké taneční dění.
A jsem ráda, že jsme to všechno, co se dělo a děje nejen v tanci, často
viděli stejně nebo podobně. Snad to tak bude i nadále. Tak NAVIDĚNOU.
Foto: Vojtěch Brtnický |
Rozhovor s Honzou Malíkem pro OperuPlus o tom, co bude dál...
OdpovědětVymazathttp://operaplus.cz/nanohach-naposled-dal-plany-ohlednuti-honzou-malikem/
Rozhovor s Martou Trpišovskou pro TA
Vymazathttp://www.tanecniaktuality.cz/marta-trpisovska-chut-tancit-a-tvorit-mam-a-kam-me-to-zavane-to-se-teprve-uvidi/
Rozhovor Honzy Malíka a Marty trpišovské ČR Vltava
Vymazathttp://prehravac.rozhlas.cz/audio/3779687
Sborník 2004-2016 k dispozici Národní knihovna ČR v Praze, Moravská zemská knihovna v Brně, Vědecká knihovna v Olomouci. Další info honza@praguepulsar.cz
OdpovědětVymazat