Letem světem časem tancem

jablonecké tanečnice v site specific
zahajovacího programu
foto: Ondřej Čapek

aneb Pár slov o zahajovacím programu 31. celostátní přehlídky scénického tance mládeže a dospělých Tanec, tanec... 2017 v Jablonci nad Nisou.

Zcela neplánovaně jsem se 26. října 2017 na jedno odpoledne a večer vypravila do Jablonce nad Nisou, protože jsem si nemohla nechat ujít mimořádný zahajovací program. Ten byl připraven pro letošní ročník (jubilejně pojatý vzhledem k patnácté přehlídce v tomto městě) jako náhled i nadhled vůči minulosti a současnosti nejen scénického tance.

 Večerní program v divadle sestával z výběru deseti starších choreografií scénického tance, které vznikly od 80. let 20. století až po rok 2014, navíc i s bonusem většinou původního obsazení. 

Takže hurá na malou exkurzi vývoje tanečního pohybu a choreografického myšlení ve scénickém tanci na přelomu tisíciletí...

Mluvit o exkurzi je možná trochu nadsazené, protože na dramaturgickém výběru jednotlivých titulů byla znát preference určitého vkusu, a to především u choreografií po roce 2000, ale kdoví, zdali k tomu nedošlo i z technických důvodů, protože původně bylo avizována rekonstrukce choreografií z 80. let 20. století. Mnoho starších souborů už ale vymizelo ze scény tohoto hnutí asi stejně jako VHS přehrávače potřebné k projekci toho mála pořízených záznamů scénického tance posledních dvou dekád minulého století. A ty, které stále fungují, pracují většinou s novými členy, někdy i s novým vedením a z nejednoho se stala škola nebo studio vychovávající poučené amatérské tanečníky či nové profesionály, kteří působí na profesionální scéně současného tance nejen u nás.
A tak i když některé choreografie či spíše zastoupení souborů pro skutečnou vyváženost určitě chybí (z 90. let mě přímo z hlavy napadají například Domino Praha, Filigrán Brno, MJ Studio Praha, Studio moderního tance VŠB Ostrava ad., z těch starších třeba Studio komorního tance Praha, VUS Praha, Skupina scénického tance Jiřího Rebce aj.), buďme rádi i za takový výběr, jaký vznikl. Nakonec jen náhodný nebyl určitě, byla tu patrná idea ukázat určitý trend a to se podařilo, čímž se bezpochyby umožnilo velké obohacení oborového povědomí. A navíc tento plnohodnotný zážitek podpořila i určitá nadčasovost u všech uvedených děl. Svědčí to o faktu, že v českém scénickém tanci je existence choreografických osobností skutečná a určitě to není jen otázka minulosti.

Impuls Praha založil Josef Prouza v roce 1975 a dodnes patří mezi těch pár skupin scénického tance s výrazným mužským elementem, který je patrný nejen v členské základně, ale i po formální či obsahové stránce tvorby. Prouzova provokativní choreografická osobitost vychází z moderních stylů společenského tance, který v kombinaci se slovníkem moderních tanečních technik a využitím konkrétnosti exprese výrazového tance diváky stále oslovuje i bez efektů technicky náročných „zvedaček“, které jsou určitým charakterem impulsácké tvorby. Měla jsem možnost vidět v Jablonci uvedené Ze života hmyzu už v obnovené premiéře na podzim 2014 v Divadle Komedie, kdy se původní členové skupiny svolali a jako překvapení svému vedoucímu obnovili toto jeho úspěšné dílko (recenzi večera „40 let Impulsu...“ čtěte ZDE). Představení na píseň Pražského výběru tam mělo velmi spontánní euforickou atmosféru, která vyústila v pravidelná tréninková setkávání nazvaná Šimpuls...

Teď v Jablonci choreografie z roku 1983 působila lehce usedle, k čemuž přispělo i nekomplikované svícení a odlišně koncipovaný prostor forbíny oproti podobě v pražské Komedii. Nicméně obsah sdělení je nadčasovou hodnotou, a tak i ona „usednutost“ najednou dostala svůj smysl.

V roce 1987 měla premiéru choreografie Evy Veverkové Běh na dlouhou trať, kterou vytvořila pro svůj soubor C-Dance Ústí nad Orlicí na hudbu Pink Floyd. Choreografická práce s motivem běhu je zde dotažena do posledního detailu jak po stránce pohybové, tak scénické. Znamená zhmotnění toho, co lze vnímat jako skutečnou tvorbu moderního „výrazového tance“, o jakém mluvila Jarmila Kröschová ve své knize (Výrazový tanec, 1959). Ten byl součástí své doby, bez kompromisů ji metaforou odrážel skrze formu i obsah a možná i proto v ní zůstal zaklíněn. O to víc nyní působí naléhavěji.

Eva Veverková zemřela v roce 2012. Taneční skupina pod vedením Josefa Papáčka ctí její památku nejen přejmenováním na C-Dance Evy Veverkové, ale i pečlivostí a respektem, se kterým přistupuje k její práci, stejně jako snahou o popularizaci tance nejen ve svém regionu. Jde mu to o to snadněji, že odkaz Evy Veverkové uchovaný právě skrze její práci, si to zaslouží.

Ve stejném kraji působí i BT Studio sr. Pardubice, které pod vedením Nadi Gregorové má svůj vlastní taneční styl vycházející z jiných přístupů ke stejným kořenům: využívá poetičnost, hravost, čistotu linií odkazující ke klasickému tanečnímu školení a její rozvolněné využití při tvorbě, kde je dávána přednost motivaci pohybu před ornamentální formálností. Po druhé choreografii, ve které stejná skupina vystoupila po přestávce, se myšlenky stočily k úvaze o esenci českého tance, kterou v sobě nese tvorba Jiřího Kyliána nebo Pavla Šmoka, jež zásadně ovlivnily jejich pedagožky působící v prvních letech na tanečním oddělení pražské konzervatoře jako Laurette Hrdinová a Zora Šemberová, vycházející mimo jiné i ze školy Hellerau-Laxengurg. Vida, někteří měli tuto linii českého tance za ztracenou a přitom je možná přímo před našima očima.

Ostrovy duší z roku 1993 by při neosobní interpretaci mohly působit velmi formálním dojmem, ale úžasná výrazová vyspělost tanečnic původního obsazení zde najednou ukázala další rozměr tanečního umění. Z formálnosti se stala skutečná spiritualita.

Nade dvorem (1997) Hany Ludvíkové a Hany Roškotové přineslo příjemný kontrast tanečního projevu mladých dívek, členek současného souboru GEN ZUŠ Žďár nad Sázavou. Choreografie vychází z respektu k tradici, se kterou byly folklorně laděné motivy v hudbě Bohuslava Martinů vyváženě pohybově stylizovány směrem k současnému tanci. Poetika vnitřní emocionality měla k expresivitě daleko, na náznaky folklorismu nebo popisnosti rovnou zapomeňte.

Duet Pozdní večeře z roku 1998, který byl druhou choreografií Evy Veverkové a jejího souboru C-Dance z Ústí nad Orlicí uvedený tento večer, se stal úžasnou příležitostí vidět drobné nuance choreografického uvažování autorky při rozdílu deseti let mezi oběma díly. Statičnost frázovitého pohybu se uvolnila, ale osobitý styl zůstal, jen se stal osobnějším, a tedy i intimnějším. Zároveň přináší i určitou symbolikou charakteristickou pro konec 90. let jako finále jedné etapy scénického tance, která s Evou Veverkovou vyvrcholila a do současnosti se ji snaží méně či více zdařile přenášet některé její žačky.

V druhé půli večera najednou nacházíme už novou filozofii taneční tvorby, která i přes své formální označení „scénický tanec“ je přesněji řečeno amatérským současným tancem. Lenka Švandová vytvořila v roce 1998 opět na hudbu Bohuslava Martinů dílo Neklidem jsme obklopeni, ale klid je nám darován, kterou tančilo její v roce 1983 založené Malé taneční seskupení Brno. Současné (ty mladší) tanečnice druhého souboru Malého tanečního uskupení nastudovaly po téměř 20 letech tuto choreografii a svou energií jí daly zcela nový kontext současnosti.

Leoš Janáček a jeho cyklus skladeb Po zarostlém chodníčku je inspirativní skrze čas i napříč generacemi. BT Studio sr. Pardubice jej zpracovalo pod vedením Nadi Gregorové v roce 2002 s názvem Štěbetaly jak vlaštovičky a v původním obsazení interpretovalo i nyní. Čistota vyzrálého tanečního projevu, ženskost a zároveň vnitřní síla tanečnic okouzlovala a dala jasný důkaz toho, že „tohle“ (ona vychovaná taneční elegance a oduševnělost) se nezapomíná. Soubor se díky této akci pro Jablonec sešel na sále po dlouhé době, bylo vidět, že si to opravdu užívá.

Kormidlo lodi vystavěné na tradici lidového tance kormidluje ve vodách pohybového divadla už od roku 1987 Jan Schmidt. Kromě jeho choreografie Exodus z roku 2002, která byla zařazena do tohoto programu, fungovala její posádka hlavně jako zprostředkovatel taneční vizualizace slov moderátorské dvojice DS Poskoč (v jejich dnes už vlastně také tradiční formě krátkých tematických scének). Určitá sebeironie v nadsázce i vůči druhým stejně jako humor oslích můstků jsou vítanou kořenicí směsí tam, kde vše plyne ve zdánlivém poklidu. Přestože fungování souboru Bandance Praha je nyní prý v určité stagnaci, jeho členové se sešli v nejhojnějším počtu ze všech účinkující skupin a vylepšení technické připravenosti především u ženského jádra bylo nenápadným překvapením večera (zřejmě prostě dobrý oddíl...).

Představení Le Visiteur mělo premiéru v roce 2012 a představovalo „Dokonalost“ večera po všech stránkách. Tři tanečnice NoTa Plzeň mají velmi vyspělý taneční projev a jejich zkušené využívání slovníku současného tance stírá hranice pro úroveň, kterou by se mohla označit rozdílnost profesionality a neprofesionality v aktuálním stavu tanečního umění. Přitom se ve svém civilním životě věnují váženým a zodpovědným občanským profesím (bez vztahu k tanci), mají už i rodiny. Jsou tedy dokonalým příkladem ideálu amatérského tanečního umělce, který vyšel z české tvořivé taneční výchovy a dál se tanečně a kulturně kultivuje prostřednictvím všech možností současného tance, které dnešní doba nabízí. Tím zpětně taneční umění podporuje nejen jako divák, ale i jako inspirativní zdroj. Pod vedením Lenky Jíšové tančilo trio samozřejmě v původním obsazení na původní hudbu Jana Brauna, který se souborem dlouhodobě spolupracuje.

Malé taneční seskupení Brno ve své druhé choreografii v rámci večera představilo i svou druhou skupinu, kterou tvoří zkušenější členky, a to nejen věkem kolem 50 let. V Brně pracují systematicky a aktivně pod vedením Lenky Švandové a vyvracejí všechny předsudky o tom, že amatérské taneční umění je jen pro mladé bez závazků. Scénický tanec má mnoho možností, a záleží jen na rozhodnutí tanečníků, vedoucích či choreografů, jak je využijí. Magická kyvadla v krajině novoluní inspirovaná obrazy Bohdana Laciny na hudbu Kateřiny Růžičkové přinesla na jeviště Městského divadla v Jablonci skutečnou tvořivou komunikaci umění a demonstrovala propojení všech aspektů významů tance pro společnost. Tedy nejen jako produkt umění a nositel kulturní identity, ale i jeho sociální a zdravotní smysl...

Jablonec tanci, tanec Jablonci

Vedení města Jablonec nad Nisou si zřejmě dobře uvědomuje význam tance, a věnuje tanci ve městě (a této celostátní přehlídce hlavně) velkou pozornost, která zahrnuje i oficiální ocenění konkrétní práce amatérských souborů Cena města Jablonec nad Nisou. Dosud tu byla pro vítěze možnost týdenní tvůrčí rezidence ve městě a od letošního roku se mění na cenu věcnou s jednorázovou finanční podporou. To si zaslouží velký potlesk.

Jabl(k)onec tehdy a teď 
foto: Ondřej Čapek

Vděk za to celostátní přehlídka projevila odpovídajícím způsobem – tancem: otvírací site specific, které speciálně na téma historie a současnosti města Jablonec režijně a choreograficky připravila Magdalena Pupík Relllichová pocházející z tohoto místa a v tomto místě pedagogicky i tvořivě v tanci působící.

Site specific Jabl(k)onec tehdy a teď vytvořila autorka s místními tanečnicemi (převážně absolventkami TAPS Magdaléna Rychnov u Jablonce nad Nisou) a studenty LDO ZUŠ Liberec.

Kromě historie města a jeho symbolů i dnešních atmosfér se pro podobu performance důležitou inspirací stal secesní kostel Povýšení svatého Kříže, u a ve kterém se vše odehrávalo.

Akcentace lyžařského sportu jako pohybové aktivity se stala námětem pohybového divadla v první části, která se odehrávala na křižovatce před kostelem. Vyznačovalo se konkrétností, která je vlastní vyjadřovacím prostředkům v pantomimě. Rytmizace pohybu pracovala s hudebními motivy vycházející z živé hry na housle přímo mezi tanečníky. Se změnou prostoru, přechodem z rušné ulice dovnitř do klidu kostela se změnila i atmosféra představení. Sportovní ambicióznost vystřídala poetika abstrakce vycházející z ornamentality v detailu jako základu architektonického zpracování. K dokonalosti chybělo snad jen celkové rafinovanější využití prostoru této duchovní stavby, protože taneční koncepce se zbytečně prostorově omezila jenom na přední část před hlavním oltářem. Ve spojitosti s živým hudebním doprovodem rozšířeným (klarinet) o reprodukovaný zvuk to zavánělo lehkým patetismem, ale lyricky laděný taneční projev tanečnic to úspěšně vyrovnal, stejně jako tanec v Jablonci vyrovnává sportovní zaměření regionu.

Poznámka na čáře:                                                                                V rámci této celostátní přehlídky se konalo i Celostátní sympozium amatérské taneční platformy s mezinárodní účastí (National symposium of Amateur dance plaform with international participation). Onou mezinárodní účastí byli zástupci amatérského tance z Belgie, Chorvatska a Slovinska, kteří zde prezentovali vývoj a současný stav amatérského tance v oblasti tzv. contemporary dance. Avizované zaměření konference bylo formulováno jako seznámení se se situací v dalších zemích a podchycení vzájemné spolupráce na mezinárodní úrovni. Zvládla jsem v Jablonci pouze jeden konferenční blok zabývající se problémovými oblastmi amatérského tanečního umění. Jako zásadní se ukázal fakt, že zatímco úroveň a výskyt amatérského „contemporary dance“ za hranicemi České republiky víceméně odpovídají relativně krátké době jeho existence, český „scénický tanec“, i přes velmi dobře fungující institucionalizaci prostřednictvím státní organizace NIPOS-ARTAMA, není schopen nejen definovat sám sebe, ale má zcela zásadní problém s tím, jak rozlišit profesionální a neprofesionální taneční umění, respektive jak tyto dvě polohy vnímat, aby nedocházelo k záměně faktů.Tato zásadní sebeidentifikace je důležitá nejen pro ty, kteří svou činností obor vytvářejí, ale i pro ty, kteří jej koordinují jako celek na základě koncepce kulturní politiky státu. Tam je i místo působení oborové teorie, jejímž úkolem je analyticky zpracovávat a hodnotit (statistické i umělecké)výsledky, reflektovat dění a koncepčně formovat oborový rozvoj.Teoretická základna českého scénického tance však trpí značnou zmateností informací všeho druhu, a v důsledku toho pak vytváří všemi směry částečný dezinformační šum a částečně i dezinformovanost tichem. Ve výsledku se může zdát, že scénický tanec je na tom celkově hůř, než jaká je skutečnost, anebo že nemá sám sebe zcela pod takovou kontrolou, která se u uměleckého oboru pod záštitou MK předpokládá.Možná je to ale proto, že se teoretické otázky zaměřují pouze na všeobecně problémové jevy a jejich zbytečné nafukování zásadně přispívá k jejich neřešitelnosti. To vede ovšem do slepé uličky či k motání se v kruhu. Co k tomu dodat? Snad jen ocitovat slova teoretika a kritika Jana Reimosera, která zazněla v roce 1959 na Konferenci o tanečnosti: „Na lidové tvořivosti je krásné, že si k ní lidé dopomohou sami. Když to nejde, tak se to nedělá...“ Věřím, že scénický tanec si jako obor amatérského umění, respektive jeho komunita si také pomohou a že snad naleznou či snad už nalezly (v dalších konferenčních blocích sympozia, kterých jsem se nemohla účastnit) trvale vhodné řešení úniku ze svých slepých uliček. Protože, jak bylo vidět i na jevišti jabloneckého divadla, základy z minulosti jsou stále funkční.Držím mu palce, aby jeho budoucnost (praktická i teoretická) vycházela v prvé řadě z lásky k tanci a z potřeby tvořivosti, jak se na správnou amatérskou činnost sluší. V živém tvůrčím procesu jsou dosavadní výsledky jako základ, a co se na tomto základu podaří, je vždy novým vítězstvím.