pondělí 20. listopadu 2017

Zamyšlení nad Two or Ten

Nad fyzickým představením Marka Menšíka, které bylo uvedeno 16. listopadu 2017 v pražském Studiu Alta s určitě nepřehlédnutelnou institucionální podporou, jsem se zamyslela hned v důsledku několika impulzů.

Kromě zájmu produkce Kredance, z. s., z Českých Budějovic jsem velmi brzy po zhlédnutí této sólové performance narazila na článek propagující jógu a meditaci jako prostředek sebeterapie a seberozvoje u hudebníků a djs.
publikovaný ve francouzském on-line magazínu o elektronické hudbě Resident Advisor. Reakcí na něj (taktéž zveřejněnou na Blogu o tanci.cz – odkaz ZDE) jsem pak vyventilovala svou potřebu prosazovat tanec všude a pořád, a snad se tady mohu věnovat konstruktivnějšímu rozboru Two or Ten.

Stůl jako symbol existence. Prostor dění, který je naším břemenem i pomocníkem, kde spřádáme své plány. Stoupáme na jeho plochu, sjíždíme, padáme, hledáme pod ním ochranu, nacházíme v něm inspiraci. Středobod představující naše žití, které nás může i zavalit.
Marek Menšík využil v Two or Ten tento kus nábytku jako jevištní zázemí svého bytí na scéně a tím vytvořil atmosféru čisté lyričnosti bez kudrlinek z dynamiky, což dotvářel i pohybový slovník vycházející evidentně z jogínské praxe.

Stejně jako bych neměnila svůj tanec za jógu a meditaci (což neznamená, že je někdy průpravně nevyužívám), ani můj vztah k nahrazování tanečního projevu (zvláště na jevišti) prostřednictvím frázování přechodů mezi jednotlivými jogínskými postoji není úplně pozitivní.

O nekorektnosti v tvorbě ovšem nemluvím, tzv. fyzické představení, jak je Two or Ten uváděno, má mantinely pro využívání tvůrčích prostředků velmi flexibilní.
Osobně bych zde v označení spíš preferovala termín „pohybové divadlo“ vzhledem k minimu zapojení dalších vjemů fyzičnosti a přehršle prováděného významového pohybu akcentujícího estetiku těla performera i režiséra v jedné osobě.

Vypadá to tedy, že zde Menšík prezentoval další trend dnešního nového divadla – využití techniky jógy jako performačního prostředku. Mé divácké srdce to však těžko dobude, protože nepomohly ani estetické argumenty předkládané polonahým tělem při předvádění anatomických detailů jednotlivých svalů na mužském trupu. I když se ptám po své vlastní toleranci, nějak nemohu nalézt vnitřní souhlas s tímto přístupem provádění pohybu na jevišti.
Navíc program jasně informuje, že „choreografie“ je také jeho dílem, a tak asi bude lepší lakonicky opustit tenký led komentování terminologické správnosti. Jen je ještě nutné konstatovat, že v rámci tanečních událostí by měl být jasně stanoven bod, kdy je překročena průpravná fáze (z mého pohledu k provozování jógy určená) a nastává prostor pro tanec, který je vytvářen choreografováním.

Nechci působit zaseknutě a jen vzdychat nad představou nádhery skutečného tance místo jógových sestav. Představení totiž jinak působilo vcelku kompaktně a vyváženě. Lyrika byla zpracována s téměř dojemnou citlivostí k námětu. Inspirací k tvorbě se pro Marka Menšíka stalo dílo básníka Jiřího Ortena, který tragicky zemřel ve 22 letech, a jakási výbušnost mládí stejně jako sebeironie osudu protkávají představení po celou dobu.


To, co bezpochyby velmi zaujme, je hudba, která je pro dění na jevišti plnohodnotným partnerem a k monotónnosti či podbízivosti má daleko. Spíš naopak nabízela mnohem víc, než bylo v danou chvíli na jevišti možno zpracovat. Bohužel se podrobnosti o autorství omezily na jméno Lukáš Urbanovec. Dramaturgie (na které spolupracoval Jaro Viňarský), respektive jednotlivé obrazy stejně jako vybrané části textu dostávaly své souvislosti až s koncem, který byl s typickou hravostí divadelní moderny intelektuálně odlehčen citoslovcem s trochou nadsazené sebelítosti. Marek Menšík nezapomněl vyvenčit svého experimentálního ducha kombinací mluveného slova s audionahrávkou nebo využitím dřevotřískové patiny na osvětleném horizontu. Light design Zuzany Režné vůbec působil rafinovaně a dotvářel onu správnou poetickou atmosféru. Trocha tajemna, pocity strachu při všeobecném napětí, utržená spálená křidélka mouchy a skrytá tvář přiznávajícího se těla, lehké náznaky „oneman show“ tendencí, prostě všechno, co do 30. let 20. století – doby Jiřího Ortena - bezesporu patří.

Když se nad tím tak zamyslím, možná je to ale mým vkusem a mou diváckou zhýčkaností, že mě jevištní jóga neoslovuje, ani když je prováděna zkušeně. Tanec je prostě tanec, ten se nahrazuje velmi těžko.




Zdroj fotografií: Facebook

Žádné komentáře:

Okomentovat