“...Pes,
který štěká na pána, nemusí být revolucionář. Možná chce
jen kost...”
Gabriel Laub
S autory článku Problematickésklony dnešní taneční kritiky Hanou Polanskou Turečkovou a
Petrem Soukupem se bezesporu shodneme na tom, že tanečně-teoretický
diskurz je v naší umělecké komunitě Popelkou. Aby se z ušmudlané
a odstrkované dívenky za kamny stala společensky uznávaná
osobnost či alespoň tajemně vyhlížející kráska lámající
srdce politiků na potkání, je pro nás tři stejně zbožným
přáním. Tím však naše společné tendence končí, protože
jinak se jen těžko nalézáme stejnou řeč, určitě by jsme nenalezli shodu ani v případě druhu ořechového plodu,
jenž by nám pomohl, v případě eventuality “zhmotnění”
pohádkového procesu, takový zázrak zprostředkovat. Rozdíly
modifikací našeho vnímání ve stejných konkrétních bodech
jednoho celku vychází (i přesto, že jsme generačně přímí
vrstevníci) z různorodosti našich životů a jejich filosofických
postojů, estetických i uměleckých preferencí či specifik
individuálních profesních a osobních zkušeností.