Malé přemítání o současné (evropské) baletní tvorbě

Casse-Noisette-Compagnie
©-Alice-Blangero-Ballets-de-Monte-Carlo

Někdy věnujete důležitý čas práci, která však nenajde uplatnění obratem, jak jste si původně představovali, ale třeba až za nějaký čas. V případě mé reflexe evropské baletní tvorby podle nabídky videotéky letošního festivalu Zlatá Praha 2016 je nyní příhodná chvíle, kdy mohu své zářijové postřehy uplatnit, když pro to v reálném čase nebyl prostor. 

Po mých poznámkách k nedávné premiéře baletu Malá mořská víla v Národním divadle, následném článku o schůzi Tanečního sdružení ČR (profesní organizace baletního umění), kde jsem mimo jiné nadhodila téma o krizi současné baletní choreografické tvorby, se s baletem ozývám potřetí.

V rámci mé ne zcela plánované návštěvy festivalu Zlatá Praha 2016 se mi naskytla zcela výjimečná příležitost utvořit si konkrétní představy o současné podobě evropské baletní produkce. Filmový záznam samozřejmě neposkytuje odpovídající zážitek z představení, ale přiznejme si otevřeně, že ne všechno přece musí člověk vidět tzv. live.

Ušetřený čas naopak může využít k tomu, co také ke zpříjemnění života „kromě tance“ potřebuje. A na to, co za to stojí, si může výhledově naplánovat kulturní výlet. A k tomu je možné využít i třeba  toto přemítání nad některými otázkami ohledně současného baletu

Odzvonilo už klasickému baletu?

V žádném případě. Jen jeho pozice se v tanečním světě mění, a to přímo úměrně době, ve které existuje. Ačkoliv významní baletní umělci nejen u nás nakonec stejně svou aktivní kariéru skončí,  významná baletní díla na repertoáru kamenných divadel zůstávají a nebo se tam vrací. Zvlášť ta, která neměla v době svého vzniku onu vymoženost dneška zůstat zachována na filmovém záznamu.

Jsou to hlavně klasická baletní díla (respektive významná hudební díla určená pro baletní zpracování) prezentovaná ve své původní (či lépe řečeno „konvenční“) podobě mají své místo na předních světových jevištích i oblastních scénách určitě jisté. Je ovšem zároveň nutné smířit se s tím, že budou vznikat i jejich méně či více zdařilé současné verze. A proč také ne, vždyť to je ideální prověrka choreografického kumštu těch, kteří si na to troufnou. Na nich jen záleží, jakou formu zvolí při inscenování vybraného titulu.
Po několika hodinách strávených s letošní videotékou Zlaté Prahy jsem si takové inscenační přístupy pro sebe shrnula následovně:
 - remake
- reakce
- reinkarnace

Diváckou selekci zájmu z následných příkladů, které mě k tomu dovedly a stojí za to je zmínit, si už musí obstarat každý sám.

Tři tituly značka Čajkovský

O komentář si přímo říká do očí bijící podobnost dvou různých záznamů baletu Spící krasavice. Protože inscenace Mariinského divadla se hlásí k jakémusi původnímu odkazu autorství Mariuse Petipy, berlínská Šípková Růženka Nacha Duata se zdá být jasným baletním remakem, který lépe vyhovuje současné době, zejména pak filmové kameře, ale přitom zůstává věrný tradiční formě. Výtvarné zpracování sází na měkce působící barvy a čistotu linií, která se odráží v tanci. Choreografický slovník je v zajetí konvenčního uchopení hudební předlohy, takže tak trochu připomíná stojaté vody slepé zátoky jinak plynoucí řeky, ale není pochyb, že své příznivce má a dvd jistě nalezne uplatnění. Zájem berlínského domácího publika tato inscenace  bohužel nevyvolala a zřejmě to byl i jeden z hřebíčků, kterými Nacho Duato zatloukl rakev svého šéfování v Berlíně. Vlastně mě to ani nepřekvapuje. Berlínská kulturní atmosféra holduje osobitosti, experimentu a originalitě v tvorbě. Tak trochu určuje trendy blízké budoucnosti. Spící krasavice Nacha Duata by se s ohlasem setkala spíše na menší scéně v menším městě, kde se naopak trendy většinou kopírují zpětně.

To Jean Christopher Maillot reinkarnoval v roce 2015 svou vlastní verzi Louskáčka do nové show Casse-Noisette Compagnie vzdávající hold Monaku, které je domovem jeho souboru Les Ballets de Monte Carlo. Dokonale do nejmenších detailů převtělil něžnou podobu své choreografie z 90. let (libreto i nyní zpracovává dění uvnitř baletního souboru v přípravě na představení Louskáček) do show plné barevně designové výpravy a pohybově atraktivního slovníku současného tance. Když ballet-féerie, tak se vším všudy! Je evidentní, že Maillot dokázal to, co jiným se moc nedaří: odhadnout podstatu hudebního záměru a přetvořit ji do estetiky dneška.

Tato Maillotova inscenační osobitost je dosažením pomyslné laťky nedávno nasazené švédským choreografem Alexanderem Ekmanem a jeho zpracováním tématu Labutí jezero. Pro milovníky a znalce těchto Čajkovského nenahraditelných titulů, jsou obě ta to díla v novém velmi osvěžující a stojí zcela jistě za uvažování o kulturním výletu. ( když je to, v případě stockholmské inscenace, trochu z ruky, ale i DVD by za to stálo) (Show Labutí jezero vytvořená už v roce 2014 a je spíše už jen citací původní předlohy, a to jak v námětu, choreografii, tak v dramaturgii i hudbě. Je to vlastní a osobitá reakce na všechny dosavadní Labutí jezera. Alexander Ekman, který spíše než by triumfoval Matthewa Bournea, jako by rozvíjel nezapomenutelnou psychologickou hru Matse Eka do interaktivní a současné podoby tanečního divadla. Určitý dozvuk postmoderny je vodicí linkou ve chvíli překvapení, kdy se zvedne opona, než charakteristikou představení. A protože autorem hudby norské verze slavného titulu je Mikael Karlsson, Čajkovskij je sice citován, ale celé dílo se tak zcela vymaňuje z područí srovnávacích klišé. I zde je důležitým faktorem současnost a vysoká kvalita zvukového a především scénografického designu, díky čemu může inteligentní tvorba rozšlapat plným chodidlem charakterové typizace, které jsou součástí setrvávajících předsudků o tanci a baletu. Těžko popisovat, musí se to vidět.

Šum neoklasického tanečního dramatu

Zdá se, že filmové a televizní produkce a distribuce evropské baletní tvorby si při své prezentaci stále tak trochu zaostale libují v dramatech nešťastných ženských osudů.
Proto nyní už opustíme post romantický původ klasického baletního repertoáru a podíváme se třeba na zásadní „neoklasiku“ baletní tvorby, jakou už je nyní třeba L´Histoire de Manon, kterou vytvořil Kennet McMillon v devadesátých letech. Záznam z pařížské Opery z loňského roku byl výjimečný, protože se v něm loučila tanečnice Aurelie Dupont, která je nyní šéfkou tohoto tělesa. Do této preferenční skupiny lze ovšem přiřadit i Tatianu v podání Balletu Hamburg. I přesto, že se premiéra konala až v roce 2014, pohled na filmový záznam trochu posmutněle konstatuje, že John Neumaier tak nějak zůstává v zajetých kolejích své tvorby, a Tatiana tedy určitě nevybočuje z průměru očekávání.

Ve spodní hranici evropské průměrnosti se nachází i nejnovější balet Nizozemského státního baletu nazvaný Mata Hari. Téma díky dnešním možnostem přímo nabízí originální přístup přinášející jak pobavení, tak poučení včetně určitého emocionálního prožitku. Bohužel to vše zaniká formálním zpracování námětu, které nepřekročí linii klišé neoklasických variací a prvoplánovou dramaturgii. Jako by se tvůrcům nedařilo nalézt shodu mezi soudobou hudbou vytvořenou skladatelem Tarikem O´Reganem a klasicky orientovaným tanečním slovníkem choreografa Teda Brandsena. Vyčpělost pohybových sekvencí nezakryje ani vypjatá kostýmová elegance, ani mimické prožívání role hlavní představitelkou. Chybí motivace pro skutečné dění na jevišti.

Motiv šátku jako symbolu života tanečnice také není dostatečně rozveden, aby byl plně funkční, a navíc, jen těžko bude dnes někdo věřit tomu, že Mata Hari předváděla své exotické tance „sur la pointe“.
Pozitivně vyčnívajícím obrazem, který je sladěný po všech aspektech a má i určitou atmosféru tajemna, je tanec Šivy a jeho Bajadér v indickém chrámu. Vize Teda Brandsena je v tu chvíli naplněna. Příznivci a obdivovatelé čisté baletní techniky v dárkovém balení si ale při sledování tohoto díla určitě přijdou na své. Nelze než jim přát, aby jim to přinášelo odpovídající divácké uspokojení i nadále.

Rezonance „Století baletu“ v nadčasové rovině

Velmi žhavou novinkou současného baletu je titul Stuttghart Ballet dances Stravinsky – Choreographies of Marco Goecke, Demis Volpi, Sidi Larbi Cherkaoui. Tři jednoaktové Stravinského balety zpracované třemi současnými mladými choreografy v současné taneční estetice Slavík, Příběh vojáka a Pták Ohnivák jsou naprosto vzorovým příkladem chápání a podchycení skutečné dnešní umělecké podstaty tanečního sdělení. A jsou opět důkazem nadčasovosti a geniality Stravinského hudby. Upozadění přímé popisnosti děje a akcentování poetiky v atmosféře epického příběhu nechává divákům prostor pro vlastní emoce i fantazii a tanečníkům prostor pro pohybové vyjádření.

Dá se říci, že výše tento triptych patřil k tomu nejlepšímu (o tom není pochyby), co současná evropská baletní scéna jako záznam představení Zlaté Praze 2016 nabídla. Bezpochyby na tom měl svůj podíl i kvalitní filmové zpracování  ZDF Kontakt, který zdůrazňuje kvality takového díla.
Tento německý titul je žhavým kandidátem na zařazení do mých plánů na zahraniční výlet za kulturou. Alespoň budu mít s baletem na nějakou dobu zase vystaráno.

Jak tedy lze shrnout termín „současnou baletní tvorba“?

Současná baletní tvorba je rozmanitá souvisí s především s hudební předlohou, respektive jejím choreografickým zpracováním. Zcela jistě má zelenou využití původní hudební tvorba současných autorů, ovšem předpokládá se i skutečně současný taneční slovník (a je jedno, jestli využívá špičky, či jsou tanečnice naboso nebo v dřevácích).
V neposlední řadě je součástí představení i scénografie, která by měla ctít estetiku 21. století. Charakteristické pro současnou dobu je i využívání moderních technologií a to by se mělo dít ve vzájemné součinnosti autorů scénického řešení, hudby, choreografie, režie a interpretů.
Dnešní tanečník musí být aktivní součástí tvůrčího procesu (minimálně jako konzultant), protože tvorba tanečního díla je dnes především kolektivní záležitostí. Zní to možná zvláštně, ale dokud si to tanečníci neuvědomí, budou vždy těmi posledními…
Volba titulu je záležitostí promyšleného záměru dramaturgie. Dvacáté první století je již nová doba, která potřebuje nové impulzy od umění, aby je mohla vracet. Kreativita je heslem dneška, dá se říci, že módnost nekonečné nostalgičnosti už není „in“, nicméně respekt před kvalitou z minulosti je nutné zachovávat. I ona dokáže ve výjimečné podání přinést zážitek, který váš život skutečně obohatí.