Lešanské jesličky – taneční divadlo po česku

foto: Michal Hancovský
(Lenka Vagnerová & Company 2016) 

Už na začátku listopadu se v dušičkové atmosféře konala premiéra a první repríza nového titulu Divadla LaFabrika, kterou přineslo příležitostné tvůrčí uskupení Vágerová–Javorský–Acher. Představení na motivy básně Františka Hrubína Lešanské jesličky je velmi pozornosti hodným projektem, neboť je téměř ukázkovým příkladem, jak využít (v dobrém slova smyslu) formálně ustanovené trendy pro uchovávání a rozvíjení českého kulturního dědictví.

Iniciátor projektu a autor konceptu a dramaturgie Vladimír Javorský určitě volil dobře, když si pro zpracování vybral právě Lenku Vágnerovou a její soubor. Je to právě ona, kdo nyní reprezentuje skutečnou podobu českého tanečního divadla v odpovídající kvalitě. La Lobou a Gossipem se jí podařilo překročit vlastní stín brouzdající v námětech o temných zákoutích lidských duše a navíc je jednou z mála současných českých tvůrců, kteří nejenže ovládají dokonale své řemeslo, ale jsou i schopni si za ním stát, prosadit jej i tím, že kolem sebe shromažďují další schopné a výjimečné umělce.

Návštěva představení Lešanské jesličky předpokládá od diváka zájem o Hrubínovu tvorbu a také trochu i orientaci v ní, protože svou specifičností oscilace lyrickoepického žánru není úplně jednoduchým materiálem. Osobně nepatřím k těm, kteří by v tomto literárním směru nalézali ono vnitřní uspokojení, a proto mě asi Lešanské jesličky v tomto směru nikterak nedojaly. Což ovšem neznamená, že představení nemá své kvality a nemůže být pro znalce poezie Františka Hrubína výjimečným zážitkem, či dokonce nemůže vzbudit u jiných o Hrubínovu tvorbu zájem. (V tomto směru jsem podnikla jakýsi experiment, vzdorující mé profesní zodpovědnosti a báseň jsem si v rámci „přípravy“ předem nepřečetla, očekávající přítomnost či nepřítomnost efektu přirozeného stavu hedonistického nadšení)

foto: Michal Hancovský
(Lenka Vagnerová & Company 2016) 

Zdivadelnění této poémy autorským týmem sází na symboličnost a hloubkovou studii pocitů jednotlivých aktérů dění (tančí: Andrea Opavská, Fanny Barroquére, Branislav Bašista, Ivo Sedláček, Michal Heriban). V tomto směru svým výkonem zaujme v záporné roli především Andrea Opavská, která svým výrazovým projevem působí natolik autenticky, až to téměř skutečně děsí.  Ve spojení s lehce naddimenzovanou scénografií (Anna Vránová), zahrnující snad vše, co se zdálo být "in" včetně několika originálních nápadů a expresivně působícím kostýmním zpracováním tím ovšem inscenace překračuje očekávanou křehkost a prostou jednoduchost podvědomě spojovanou

foto: Michal Hancovský
(Lenka Vagnerová &Company 2016) 

s Hrubínovu poezií i osobností Vladimíra Javorského.
Zdárně nezdárně tomu napomáhá i hudba Ivana Achera. Hudební motivy rezignují na skutečnost místa i vzniku básně a využívají posluchačsky poutavá klišé, a tím se vytrácí především v první polovině (která je více epická) časová i geografická ukotvenost děje.

foto: Michal Hancovský 

(Lenka Vagnerová &Company 2016) 

Druhá polovina se soustřeďuje spíše na vnitřní pocity Marie jako matky a dění na jevišti vychází z tanečního materiálu, který akcentuje typickou Hrubínovu lyriku, tak nějak přirozenějším způsobem.Rozdělení rolí se maže, tanec je zobrazením peroucích se emocí.

Typický taneční slovník Lenky Vágnerové v sobě kumuluje všechny taneční zkušenosti choreografky  (od zachycení, která předcházely jejímu studiu pedagogiky na HAMU, přes spolupráci s Janem Kodetem, Claudem Broumachonem až k vlivům belgického fyzického divadla díky svému působení v DOT504). Je specificky osobitý, univerzálně využitelný, divácky přívětivý a především velmi současný.

Ať už jsou Lešanské jesličky jakékoliv (a nejsem na pochybách, že mohou oslovit širokou vrstvu především literárně zaměřeného divadelního  publika), ukazují jasně, že Lenka Vágnerová patří k choreografům, jejichž tvorba překročila konvenční šeď neustálého hledání dnešního středního proudu českého současného tance a je schopná naplňovat požadavky multižánrové tvorby současného umění, které má své místo jak v nezávislém sektoru, tak v kamenných divadlech.