pátek 9. prosince 2016

Projevy improvizací aneb o představení SatSang v Altě

foto: Linda Průšová
Prosinec by měl být v prvních třech týdnech spíše časem rozjímání nežli bujaré zábavy. Návštěva divadla se sice řadí mezi „zábavu“, nicméně není zábava jako zábava. Zvlášť když je obloha našedlá, fouká a tma je většinovou součástí dne.

Před vchodem do divadelního sálu Studia Alta jsem 1. prosince 2016 potkala starého známého. Mezi řečí a čekáním na konci diváckého zástupu jsem si postěžovala, jak moc bych si přála, abych nemusela nikam chodit, jak jsem zmrzlá a unavená přelomem listopadu a prosince. Z jeho reakce mi utkvělo, že „…jsou i tací, kteří si jen zavolají, aby věděli, jestli se náhodou při představení nic neobvyklého nestalo, a pak píšou recenze na základě předchozích zkušeností s autorem či souborem...“
…no, zkraťme tuto hned debatu, nevěřím tomu! Nevěřím, že by někdo z mých kolegů takový byl, a jestli ano, tak to určitě není kolega! Že po přečtení recenze má čtenář (nebo participující umělec) pocit, že viděl (vytvořil) jiné představení, je docela logické, scénické (živé) umění je záležitostí daného okamžiku a hodnocení podléhá často emotivně subjektivním dojmům z jedné či druhé strany. Navíc poslední dobou si termín „odbornost“ každý vykládá podle své potřeby.
V tu chvíli jsem průchodu Studia Alta takto hbitě reagovat nedokázala, natolik mě takový názor překvapil. („…co my „kritici“ vlastně víme o našich čtenářích, když oni takhle uvažují poté, co čtou naše články…“) Každopádně mě to navedlo směrem, který mi pomohl otevřít mé rozjímání nad zážitkem z představení ze SatSang, kvůli němuž jsem ten večer opustila zónu komfortu u puštěného přímotopu ve své podkrovní pracovně-kamrlíčku. Věděla jsem, že to bude stát zato a nespletla jsem se...

SatSang

Setkání zkušených tanečníků na jevišti není ničím udivujícím, víceméně je to základ, na kterém staví dobré taneční představení. Setkání zkušených tanečních improvizátorů v přítomném jevištním okamžiku, to už je jiná. Není to náhoda, ale není to ani režijní kalkul. Jedná se o intuitivní manifest, respektive obřadní záležitost, rituál vzájemného propojení myšlenek, pocitů, energií, vjemů.

foto: Linda Průšová
 Nikdy to ovšem nefunguje nahodile, to už musí být opravdu mezi improvizujícími úzký vztah, aby jim stačilo přijít a tančit bez předchozího slova. Improvizace je hra s nekonečnou variabilitou možností, která má, jako každá hra, svá pravidla, se kterými musí být všichni hráči aktuálně obeznámeni. Vzniklý společný taneční okamžik pak dokáže vyvolat víc než jen individuální radost z jejich vzájemnosti v tanci. Zjeví mystiku tance jako takového, odkryje tok energetických proudů pohybu v čase a prostoru bez příkras a obalů sociálního či scénického kontextu.

foto: Linda Průšová
Zuna Vesan Kozánková je všeobecně respektovaná taneční léčitelka s hlubokou znalostí principů východních filozofií a medicín, které dokážou odvrátit pohromu blížícího se kolapsu, a to nejen v oblasti těla tanečníka. Je také uznávanou pedagožkou současného tance a v neposlední řadě i tvůrkyní tanečních představení, respektive iniciátorkou tanečních událostí. je jako improvizované představení v jejím konceptu, což mu dává zcela jasné mantinely podoby i účelu, pro jaký se děje. Osobní a aktivní přítomnost autora hudby na scéně, slovenského multiinstrumentalisty, zpěváka, skladatele a improvizátora tvořícího pod uměleckým jménem Maok, podporuje komplexnost celého projektu, který vnikl v produkci Me-sa a Tanečnej spoločnosti Artyci. Kromě představitelů těchto dvou velmi rozdílně působících uskupení (Martina Hajdyla LacováKarolína Hejlová a Zuna Milan Kozánkovi) se tohoto tanečního setkání na jevišti účastnili ještě Daniel Raček a Lukáš Homola.

foto: Linda Průšová
Tři taneční páry, tři rozdílné energie tří různých tanečních zkušeností. Nepolapitelnost vznikajících okamžiků vytvářená esencí přítomnosti vlastního odhalení nadnášená meditativní atmosférou hudby měla daleko k tomu „pobavit“ či „ohromit“ diváka, a přesto dění na jevišti překonávalo všechna divadelní metaforická podobenství či tematicky angažovaná sdělení.

Zuna Kozánková je zkušenou improvizátorkou, takže její koncepce s přesným časováním už čeká pouze na individuální vybočení ostatních tanečníků, aby se mohla dál sama rozvíjet podle skutečnosti a stavu vnitřní i vnější pravdy. A děje se tak.Hudba a projekce jsou červenou nití v labyrintu, zručně vedený light design zdatným pomocníkem při „osvícení“. V této hře si každý z přítomných sám musí zvolit roli a sám si i nést konsekvence své volby, protože systém rozehrávek i nahrávek je naopak veden v důsledné hierarchii. Pečlivost koncentrace se samovolně prolíná s nadsázkou odlehčující přílišnou vážnost situací, jež určitě není atakem krajních mezí, ale spíš projevem periferních ambicí. Takových, které rychle vyšumí stejně jako detailní popis takového představení v recenzi. Vidíme jen to, co vidět chceme a můžeme. A zpracovat to máme dovoleno jen pro vlastní potřebu. Ideální pro čas rozjímání.

foto: Linda Průšová
Když teď znovu trochu přemýšlím o slovech (doufejme, že spíše v žertu myšlených), která jsem před začátkem představení slyšela, napadá mě, že kdybych zůstala doma a psala „po paměti“ na základě informací od někoho z diváků, vypadalo by to asi takto:
foto: Linda Průšová

SatSang
(sat – pravda, sang – společnost) bylo hodinové improvizované představení pro šest vynikajících tanečníků, kteří pod vedením Zuny Vesan Kozánkové hledali cestu do vlastního nitra. Jako obdobná představení založená na scénickém setkání „tady a teď“ experimentovalo s diváckou trpělivostí a ochotou přihlížet bezdějovému tanečnímu dění za doprovodu hudby Maok. Taneční improvizace, která na nepoučeného běžného diváka - laika musela působit silně abstraktně, využívala slovník současného tance a byla ozvláštněna využitím tibetských mís a východní symbolikou ve fotoprojekci, které zřejmě měly souvislost s motivací pro pohyb a dění na jevišti.

foto: Linda Průšová
Když jsem před začátkem tohoto svého rozjímání zadala slovo SatSang do internetového překladače, z hindštiny vyšel podle google translation překlad „Projevy“. Nebýt na představení, dost by mě to při přípravě reflexe mátlo, takhle mi dochází, že i psaní může být vlastně improvizovaným projevem, který není ovšem zachycen v čase a prostoru, ale na papíře či jako elektronický datový dokument. Je fajn, že může být stejně jako tanec rozjímáním i zábavou zároveň nebo i samostatně. Tak jsem toho taky využila.


foto: Linda Průšová



Žádné komentáře:

Okomentovat