foto: Danny Willems (Ultima Vez 2016) |
Legendární In Spite of Wishing and Wanting,
které bylo aktuálně k vidění v Arše 23. – 26. listopadu 2016, mělo
svou premiéru v roce 1999 a před šestnácti lety se v podobnou
podzimní dobu ve stejném divadelním prostoru představilo i českému publiku, se
stalo téměř ikonickou inscenací o touze, snech, strachu, manipulaci a
magičnosti proměny. V spolupráci s Davidem
Byrnem, autorem původní hudby k představení, ji Wim Vandekeybus vytvořil pro jedenáct mužských tanečníků. Tematicky
je dílo zasazeno do mužského světa, kde ženy nejsou v jakékoliv roli
jakkoliv konfrontovány. Je jim pouze jako divačkám mimořádně umožněno nahlédnout
do této tajemné, skrývané oblasti mužské duše. Nicméně se po nich nežádá, aby
to pochopily, spíš naopak.
Bylo to, jako by se přede mnou otevřela retrospektivní
učebnice taneční tvorby po roce 2000. Všechno, co se na jevišti odehrávalo,
jsem viděla citované (nemyslím, že snad úmyslně) v různých představeních,
která byla u nás uvedena za posledních šestnáct let (nejen v těch
z domácí produkce).
Typické Vandekeybusovy inscenační postupy kombinují slovo, hudbu, film, light design, scénografii a především příznačný pohybový slovník dle potřeby dynamicky kumulující energii tanečníků tak, aby ji bylo možno využít a dále s ní pracovat nad rámec divadelní podívané až k úrovni davové mystifikace. Skvěle zvládnutá technika současného tance (při prvním uvedení této choreografie se u nás tento taneční styl zatím spíše nesměle hlásil o svůj prostor) po „belgickém“ způsobu charakteristicky propojená s riskantní partneřinou, balancující akrobacií vzdušných skoků a znamenitým floorworks až na hranici fyzických možností. Evokace pocitu neustálého plynutí se kombinuje s rytmicky zpracovaným civilismem gest a hlavně pohybovou stylizací zvířecího charakteru neomylně pracující s animalitou základních pudů. Muži, divocí nezkrotní koně, zároveň zranitelná stvoření plná nejistoty. Muži jako spasitelé světa, žebráci i padlí andělé. Právě tyto vzlety a pády (odraz ze země s tělem v horizontální poloze) patří k nejpoutavějším okamžikům v choreografii.
Typické Vandekeybusovy inscenační postupy kombinují slovo, hudbu, film, light design, scénografii a především příznačný pohybový slovník dle potřeby dynamicky kumulující energii tanečníků tak, aby ji bylo možno využít a dále s ní pracovat nad rámec divadelní podívané až k úrovni davové mystifikace. Skvěle zvládnutá technika současného tance (při prvním uvedení této choreografie se u nás tento taneční styl zatím spíše nesměle hlásil o svůj prostor) po „belgickém“ způsobu charakteristicky propojená s riskantní partneřinou, balancující akrobacií vzdušných skoků a znamenitým floorworks až na hranici fyzických možností. Evokace pocitu neustálého plynutí se kombinuje s rytmicky zpracovaným civilismem gest a hlavně pohybovou stylizací zvířecího charakteru neomylně pracující s animalitou základních pudů. Muži, divocí nezkrotní koně, zároveň zranitelná stvoření plná nejistoty. Muži jako spasitelé světa, žebráci i padlí andělé. Právě tyto vzlety a pády (odraz ze země s tělem v horizontální poloze) patří k nejpoutavějším okamžikům v choreografii.
foto: Danny Willems (Ultima Vez 2016) |
Nikterak komplikované scénografické řešení otevřené scény podtrhuje atmosféru
jednotlivých scén, ve kterých jsou mluvené akce spíše jen ventilací pocitů než
hybatelem děje. Určitá divadelnost v projevu protagonistů je součástí
podstaty inscenace. Možná by se dalo mluvit o jakémsi přetlaku využitých
prostředků, ale vzhledem k dataci vzniku choreografie se spíš vnucuje
pocit emocionálního retra, kterému spěchá na pomoc film ve Felliniho stylu s magičností
jevů i situací jako vymoženost vrcholné postmoderny 90. let.
Bylo zajímavé sledovat, jak mužská část publika tak nějak
jihne, zatímco ta ženská je fascinovaná dokonalostí tanečního projevu,
neupadající energií a estetikou těl tanečníků. Musím přiznat, že jako žena jsem
se skoro bála hlouběji chápat obsah dění na jevišti, jak intimně mužské mi
přišly některé akce. Ovšem nové souvislosti tohoto revivalu, tolik všude
zdůrazňované vzhledem k uvedení onoho představení v rámci probíhajícího
mezinárodního festivalu dokumentárního divadla Akcent, se mi také nějak
nedařilo podchytit. (Na diskusi
k tomuto tématu jsem po skončení nešla, po dvou hodinách intenzivního,
téměř fyzického dotyku divadelních emocí jsem potřebovala nutně změnu
prostředí).
Přesto nemám pocit, že bych během představení strádala. S odstupem mi dochází, co se oblibou opomíjí, ale je nutné to neustále připomínat. Pouze skutečné a komplexní umělecké dílo je funkční vždy a v každé době. Všechno další, co je obsahem nebo okolními souvislostmi je pouze individuální komunikací tvůrce s danou dobou, místem nebo s každým z přítomných diváků.
Přesto nemám pocit, že bych během představení strádala. S odstupem mi dochází, co se oblibou opomíjí, ale je nutné to neustále připomínat. Pouze skutečné a komplexní umělecké dílo je funkční vždy a v každé době. Všechno další, co je obsahem nebo okolními souvislostmi je pouze individuální komunikací tvůrce s danou dobou, místem nebo s každým z přítomných diváků.
foto: Danny Willems (Ultima Vez 2016) |
Mimochodem, tentokrát ona umělecká komunikace nebyla vlastně jen na virtuální
úrovni. Wim Vandekeybus, mistr mystifikace, byl oním jediným nezkroceným černým koněm
v inscenaci. Na jevišti Divadla Archa se objevil v roli (stejně jako
ve filmové verzi díla z roku 2002), o které se prof. Dorota
Gremlicová ve své recenzi z února roku 2001 (Taneční listy 02/01, roč. 38) zmiňovala v souvislosti
s tím, že její protagonista byl slepý, což se ona sama dozvěděla až ex
post. Náhodou jsem tento text četla znovu letos v létě, když jsem hledala
ve starých výtiscích TL něco jiného. I to byl jeden z důvodů, kvůli
kterému jsem zatoužila představení vidět. A to jsem ani netušila, že je možné,
aby se mi přání splnilo dřív, než ho vyslovím nahlas. Dík za to Divadlu Archa,
díky i Ultimě Vez.
Poznámka na čáře:
Je asi zbytečné připomínat, že stopa, kterou Vandekeybus na naší taneční
scéně prostřednictvím tvůrčí choreografické a vlastně i pedagogické práce
některých svých tanečníků zanechal, patří po roce 2000 k těm nejhlubším. O
podobách, do kterých došla, nejlépe vypovídají dvě letošní listopadové premiéry You are not the one, who shall live long (DOT 504), Lešanské jesličky (Lenka Vagnerová & Company) a jedno „Zachycení“.
Doplňuji, že tato reflexe je psána z představení dne 23. listopadu 2016. A přidávám odkaz na recenzi pro TA od Marcely Benoniové, která viděla reprízu o dva dny později http://www.tanecniaktuality.cz/in-spite-of-wishing-and-wanting-neni-cas-oddechovat-kdyz-bojujeme-o-zivot/
OdpovědětVymazatPro porovnání úhlu pohledu;)