Psáno NAROZLOUČENOU

Foto: Vojtěch Brtnický

 Není úplně radostné psát o posledním rozloučenou s tanečním souborem, který považujete za fenomén tuzemské taneční scény a máte k němu vztah definovatelný jako takřka osobní. Proto máte ale potřebu, něco o tom napsat.

V prvé řadě musím konstatovat, že jsem od počátku brala NANOHACH spíše jako uskupení tvůrčích osobností fungující na základě společných zájmů a vizí. V mých očích to byla především produkční jednotka, která zaštiťovala společnou činnost svých členů, ať už se jednalo o tvůrčí, interpretační či popularizační aktivitu.

Postupem doby se to pro mě stala značka umělecké kvality a poctivé profesní práce a poučeně vhodné angažovanosti, kterou ne vždy v české taneční komunitě nalézáme. 

foto: enter5

Klidně bych to shrnula do výrazu „modelové občanské sdružení či profesní iniciativa“, která dokonale svou existencí i okolnostmi svého fungování vystihovala  aktuální stav a možnosti tuzemského uměleckého tance.

foto: enter5

Jak jsem se tedy přiznala, nevnímala NANOHACH úplně jako „taneční soubor“, který by fungoval jen za účelem vytváření umělecké taneční produkce, a i proto mi docela dlouho trvalo pochopit důvody, který vedly jeho členy k oznámení ukončení své činnosti respektive ukončení existence NANOHACH, zvlášť dál chtějí svůj život udržovat ve spojení s tancem. Dokonce jsem tak nějak „soukromě“ bojkotovala vše, co se od oznámení té zprávy dál v produkci NANOHACH dělo (takže jsem třeba cíleně neviděla Den a Noc a Noc a Den. Dobře mi tak!) až do jejich oficiálního ukončení, které proběhlo s názvem NANOHACH NAPOSLED  14. ledna 2017 ve Studiu Alta. Že jsem se k návštěvě toho večera (i přes své tiché trucování) rozhodla,  bylo díky pozvání doprovázeného slovy Honzy Malíka: “ …stejně na tom už nic nezměníš, tak se alespoň přijď pobavit…“.

 Bavila se naposled…pochopila nakonec

Foto: Vojtěch Brtnický

Na programu byla speciální verze představení Move on (Jan Malík, Lea Švejdová, Marta Trpišovská, Eliška  Kašparová, Mariana Novotná, Michal Záhora), která mě opět dostala svým tanečním humorem,  stejně jako později v kavárně Kostýmní přehlídka z jehelníčků a skříní nejen Mariany Novotné prezentovaná hvězdným obsazením jak členů souboru, tak spolupůsobících umělců souboru (Anna Caunerová-Línová, Martina Hajdyla Lacová Veronika Kacianová, Lenka Kniha Bartůňková, Palo Kršiak, Lotte Nowkens, Dano Raček, Dora Sulženko Hoštová, Michal Vodenka, Dagmar Chaloupková).
Celé to pak završila premiéra krátkého filmu 12 roků NANOHACH (režie: Evženie Brabcová). K poslechu hrál v Obýváku Tomáš Procházka.

Foto: Vojtěch Brtnický

Byla to taková retrospektivně nostalgicky pozitivní zpráva o existenci této skupiny i o jejím současném stavu pro všechny a se všemi, kteří „u toho byli“. (Tak to nakonec je napsáno v poslední poznámce na konci Sborníku díla NANOHACH 2004 – 2016, jež návštěvníci večera obdrželi).
Jak je vidět, ani do budoucna pro svůj „životu po životě“ nenechali NANOHACH nic náhodě. To mě samozřejmě nepřekvapilo, vždycky měli všechno promyšlené…

Foto: Vojtěch Brtnický

Nemá smysl se tu tedy rozepisovat, jak to všechno konkrétně během těch dvanácti let proběhlo, zájemci si to ve uvedené publikaci jistě sami vyhledají (info o dostupnosti sborníku v komentářích).
O tom, co bude dál, zase informují hojné rozhovory s Honzou Malíkem, Martou Trpišovskou a některými dalšími členy v různých médiích internetových i tištěných.
NANOHACH NAPOSLED  bylo poděkování. Takové, které svědčí o slušném vychování a vyspělosti skutečných uměleckých osobností ve skvělé kondici s nárokem na změnu byť je jen formální.

Foto: Vojtěch Brtnický

Co zbývá napsat?

Možná jen trochu osobní pohled na mé taneční vrstevníky, se kterými jsem se poprvé setkala při jedné letní taneční škole SE. S. TA v prostorách Konzervatoře Duncan Centre těsně po roce 2000.
Později, po vzniku občanského sdružení NANOHACH, byla jejich produkce námětem mých prvních veřejných reflexí i jiných mých publicistických snah.

Nedávno jsme se spolu bavili o tom, že člověk prostě rád chodí na ty tanečníky, kteří se mu na jevišti líbí svou svým projevem na jevišti, a stejně tak si vybírá představení, která vycházejí z jemu blízkých životních názorů a zkušeností. Že to pro mě produkce NANOHACH vždy (někdy samozřejmě trochu méně, někdy naopak více) představovala, snad ani nemusím dodávat…


Konkrétní výčet napomůže…

...k rychlému shrnutí silných faktorů existence NANOHACH

Foto: Vojtěch Brtnický

- Výběr choreografických osobností, které se podílely na tvorbě repertoáru NANOHACH. Tato bezesporu kolektivní činnost dokázala překvapovat svou promyšlenou rafinovaností.
- Otevírání důležitých diskuzních témat, iniciování originálních experimentů, ať v tvůrčí či vzdělávací rovině.

- V civilu sice introvertně působící, ovšem před zraky diváků své taneční charisma do nečekaných rovin rozvíjející Lea Čapková-Švejdová a Eliška Kašparová. Tyhle dvě tanečnice jsou pořád lepší a lepší a je úplně jedno, kolik mají v hledišti nedávno narozených dětí. Kdo neví, nepozná nic.
- Neopominutelná expresivita v tanečním projevu Marty Trpišovské-Vodénkové. Dlouhé nohy, dlouhé vlasy, které se jen tak nevidí.

- Mystičnost v autorské tvorbě i osobité interpretaci Michala Záhory, u které mám pocit, že nemá smysl něco psát. Že je lepší se jen dívat, protože to stejně nedokážu slovy postihnout.

- Produkční profesionalita a šikovnost Honzy Malíka, který s šarmem sobě vlastním vždycky ví, na které struny hrát a jak záměry skupiny podpořit. Na jevišti je stejně osobitý v civilu jako při debatách a jednáních.

- Na pozadí všeho dění a přitom stále podporující a pokaždé originální a s vlastním názorem a radostí ze života. Vždy usměvavá a vždy na vše připravená kostýmní výtvarnice Mariana Jamníková-Novotná.

....k nostalgickému připomenutí toho, co pro mě osobně znamenalo v repertoáru NANOHACH výjimečné tituly

       
•    Naměkko, Naostro (choreografie: Veronika Švábová, Jan Beneš Mc-Gadie, 2005) - Překvapivé zjištění o možnostech kontrastů v jednom večeru. Osobní objevení choreografické zručností Veroniky Švábové v Naměkko či divadelního sarkasmu všech protagonistů Naostro. Foto Elišky Kašparové při Kostýmní přehlídce: Vojtěch Brtnický
•           Struktury vratkosti (choreografie: Karin Foss, 2005) -  Jedna z mých prvních recenzí. Představení, které mě oslovilo svou atmosférou a přineslo mi nový pohled na taneční tvorbu a tanečníky NANOHACH vůbec.
•           Synchronicity (choreografie: Michal Záhora, 2005) – Představení, které mě dokázalo konkrétně a zároveň i velmi niterně oslovit a tolik bavilo svým sarkastickým nadhledem na vztah ženy a muže. Nejen díky svému tehdejšímu osobnímu rozpoložení to považuji za jedno z nejlepších představení své doby, na které se dá jen těžko zapomenout.
       
  
• 
  
  Portrét (choreografie: Ioana Mona Popovici, 2006) jsem viděla určitě víc jak třikrát.Jeho hloubka a podchycení detailů mi nikdy nepřestaly udivovat, stejně jako jeho skvělá inscenační hodnota a všichni protagonisté. Jedno z těch uměleckých děl, které vás nutí, abyste chtěli dál psát o tanci a tanci se věnovat.  Foto Anky Caunerové-Línové a Dana Račka při Kostýmní přehlídce Vojtěch Brtnický
  
  
          
•      Resonance (choreografie: Michal Záhora, 2007) – Dílo, které dokázalo působit zcela nečekaným emocionálním kanálem na diváky. Také jen těžko slovy postihnutelné a přitom nezapomenutelné i díky své výtvarné stránce.        

  

  Foto: Vojtěch Brtnický

• Zločin a trest (režie: Jan Komárek, 2009) – To jsem si moc přála vidět znovu, abych si užila skvělou hudbu Michala Nejtka a padnoucí scénické pojetí, plně odpovídající rukopisu režiséra. Bohužel,  nepovedlo se mi.... 
  Foto Veroniky Kaciánové z Kostýmní přehlídky Vojtěch Brtnický 

•           Orbis Pictus (choreografie: Michal Záhora a Lenka Kniha Bartůňková, 2012). Opět fascinování dílem i tancem obou protagonistů a jejich setkáním, které pro mě znamenalo vidět na jevišti dvě osoby, které patřily v té době k mým uměleckým TOP. Skutečný jevištní zážitek.
•     Flashed by (choreografie: Lenka Flory, 2013) 
  
  Toto sólo vytvořené pro Leu Švejdovou považuji za jedno z
  nejlepších děl uvedené po roce 2010 u nás.
  Dotklo se mě nezapomenutelně vším, co bylo jeho součástí. O to víc jsem absolutně nepochopila jeho nedocenění v postoji autorů jiných kritických hodnocení. A přitom v té době nikterak bohaté na kvalitní taneční tituly t bylo naprosto výjimečná inscenace plná silně inspirujících motivů.    
    
•          Move on (choreografie: Veronika Švábová, 2014) – Představení o tanci pro ty, kteří mají tanec rádi. Oslava tance tancem. Kromě toho, že to je skvělé představení, protože rozvijí pravý taneční humor, k jeho dalším přednostem patří třeba zvukové live aranžmá choreografky Veroniky Švábové. Ale osobně jej mám nejvíc spojené s fotografii Vojtěcha Brtnického (shodou okolností focenou na představení, na kterém jsem byla přítomna): Jana Hudečková. jištěná u země Honzou Malíkem a Leou Švejdovou téměř letící mimo svou osu v záklonu s rozpaženýma rukama. Krásné „T“ evokující taneční zápal prvorepublikových novodobářek. Naposledy v Altě byl v této póze Michal Záhora a i jeho „vyosení“ mělo také nečekaně silný magický náboj.

  

  Jana Látalová na fotografii Vojtěcha Brtnického

• Dialogy  (2015) - tanečně vzdělávací projekt, kterým NANOHACH dodali svému repertoáru zcela současný a pokrokový přesah, jakým se honosí jen ty nejvýznamnější světové soubory. Spolupráce s mladými neprofesionálně zaměřenými tanečníky a jejich pedagožkami  ze dvou regionálních základních uměleckých škol (ZŠ a ZUŠ Karlovy Vary a ZUŠ Bedřicha Smetany Plzeň) zvýraznila opomíjený rozměr a možnosti tance jako uměleckého vzdělávání. Bohužel někteří z odborníků tento trend umělcké angažovanosti (zahraničně běžně uznávaný a podporovaný) nepochopili. Kdyby jejich reakce a následné důsledky nebyly spíš k pláči, dalo by se jejich přežitému konzervatismu smát ještě teď!

Ještě něco navíc...

Foto: Vojtěch Brtnický

Snad jen to, že NANOHACH kromě své tvůrčí a interpretační osobitosti reprezentovali v českém tanci také to, co se vyvinulo z výchovně-uměleckého směru, který se zde formoval od 1. poloviny 20. století jako tzv. "český duncanismus".

Možná to tak sami ani nevidí, protože jedním z primárních impulzů k založení NANOHACH byla touha vyhranit se vůči almě mater. Takže označit je za nositele lineární tradice se může zdát trochu zcestné, ale úplně osudový přešlap to podle mě také není.

NANOHACH rozvinuli onen potenciál, který je zároveň i filosofickým postojem a názorem na život. Rozvinuli jej dál a tím udrželi linii živoucí i v jejích současných proměnách.

Foto: Vojtěch Brtnický

A není pochyb, že ať se budou situace a trendy vyvíjet jakkoliv, budou nyní již bývalí protagonisté NANOHACH naplňovat (třebaže na první pohled neviditelně) původní podstatu této lineární tradice ve svých žácích, studentech či následovnících, ať už na Duncan Centre, kde někteří vyučují, či jinde při svém tvůrčím a výchovném působení…

A éra NANOHACH 2004 – 2016 bude určitě napořád jedním z důležitých modelových příkladů a inspirací budoucnosti českého tance.

A na závěr…

Chci ještě nakonec znovu poděkovat všem z NANOHACH i jejich spolupracovníkům a hostujícím umělcům za možnost skvělých zážitků v divadle při návštěvách jejich produkce, stejně jako za jejich aktivní popularizaci tance jako oboru a zájem o všelijaké taneční dění. A jsem ráda, že jsme to všechno, co se dělo a děje nejen v tanci, často viděli stejně nebo podobně. Snad to tak bude i nadále. Tak NAVIDĚNOU.

Konec formuláře

Foto: Vojtěch Brtnický